Článek
Martin Veselý právě obnovoval turistické značky na staré lesní cestě na Tachovsku, když si pod kořeny smrku všiml rezavého kusu plechu.
Vytáhl ho z listí.
Byla to stará turistická směrovka.
Barva téměř zmizela, ale nápis se ještě dal přečíst.
Jelení Lhota – 2 km
Šipka ukazovala přímo do lesa.
Martin vytáhl telefon a otevřel mapu.
Žádná Jelení Lhota.
Zkusil jinou.
Také nic.
Ani cesta, kterou směrovka ukazovala, už prakticky neexistovala.
Místo vymazané z mapy
Večer začal Martin pátrat.
Jelení Lhotu nakonec našel na staré mapě.
Bývala to malá vesnice s několika desítkami domů, školou, kapličkou a pilou.
Na začátku padesátých let vesnice zanikla. Poslední obyvatelé odešli, domy byly postupně zbourány a během dalších desetiletí většinu místa pohltil les.
Martin zveřejnil fotografii směrovky ve skupině věnované historii regionu.
Přidal jedinou otázku:
Pamatuje si ještě někdo Jelení Lhotu?
Lidé začali psát.
Jeden znal název od dědečka. Další věděl o zarostlých základech kapličky. Někdo přidal starou fotografii návsi.
O tři dny později Martinovi zazvonil telefon.
„Vy jste našel tu ceduli?“
Volala žena jménem Anna Koutná.
Bylo jí šestadevadesát? Ne. Martin si její věk musel nechat zopakovat.
„Šestaosmdesát,“ řekla se smíchem. „Ještě nejsem tak stará.“
A pak dodala:
„Já jsem se v Jelení Lhotě narodila.“
Dům už nehledala
Anna tam žila do jedenácti let.
Pamatovala si školu, potok, malou kapličku i dům rodičů na konci vesnice.
Pamatovala si také den, kdy odjeli.
„Maminka říkala, že se jednou přijedeme podívat,“ vyprávěla Martinovi. „Jenže pak byl pořád nějaký důvod, proč ne.“
Rodina začala nový život jinde.
Otec zemřel. Později i matka.
Anna se vdala, narodily se jí děti a potom vnoučata.
Do Jelení Lhoty se nikdy nevrátila.
Martin se jí zeptal, jestli by se tam chtěla podívat teď.
Na chvíli bylo ticho.
„A našli bychom to?“
„Můžeme to zkusit.“
Následující sobotu přijela Anna se svou dcerou.
Martin čekal u cesty.
Starou směrovku měl v kufru auta.
Tady bývala škola
Zpočátku Anna nic nepoznávala.
Silnice zmizela. Kde kdysi bývaly louky, rostl vysoký les.
Šli pomalu.
Po několika stech metrech se Anna zastavila.
Ukázala mezi stromy.
„Tamhle.“
Martin viděl jen několik kamenů pokrytých mechem.
„Co tam bylo?“
„Škola.“
Pokračovali dál.
Za chvíli našli další kamenné základy.
Anna už nepotřebovala pomoc.
Najednou přesně věděla, kam jít.
„Tady vedla cesta. A za zatáčkou byl náš dům.“
Za zatáčkou nebylo nic.
Jen malá světlejší plocha uprostřed lesa.
Anna se zastavila.
Dům zmizel.
Stodola také.
Zahradu pohltily náletové stromy.
Uprostřed nich ale stála stará jabloň.
Pokroucený kmen byl dutý, dvě silné větve uschly a koruna už nebyla velká.
Přesto na ní viselo několik jablek.
Anna k ní došla a položila dlaň na kůru.
„Tak ty jsi tady.“
Její dcera se zeptala, jak může vědět, že je to právě ten strom.
Anna ukázala ke kmeni.
„Táta ji zasadil, když se narodil můj bratr. Byla hned za kuchyňským oknem.“
Pod stromem leželo několik spadaných jablek.
Anna jedno sebrala a otřela o rukáv.
Zakousla se.
Martin čekal.
Anna se zamračila.
A pak se rozesmála.
„Pořád stejně kyselá.“
Dvě jablka
Z domu našli jen několik kamenů.
Anna si na jeden z nich sedla.
Dlouho nic neříkala.
Nakonec se Martin zeptal, jestli je zklamaná.
Zavrtěla hlavou.
„Já věděla, že dům nebude stát.“
Podívala se na strom.
„Jen jsem nevěděla, jestli si to všechno ještě pamatuju správně.“
Když se vraceli, nesla dvě jablka.
Jedno chtěla dát vnukovi.
Druhé si nechala.
Starou směrovku později Martin předal místnímu muzeu. Na místě bývalé vesnice vznikla jednoduchá informační tabule s několika fotografiemi a mapou.
Byla na ní také fotografie Anny u staré jabloně.
Martin jí ji poslal.
Za několik dní mu přišla odpověď.
Byla velmi krátká.
Děkuju. Teď už vím, že jsem si svoje dětství nevymyslela.
