Článek
Na housle jsem začala hrát v osmi letech.
Nebyla jsem žádný velký talent, ale bavilo mě to. Hrála jsem ještě na střední a pak postupně přestala.
Nejdřív nebyl čas kvůli škole. Potom kvůli práci. Narodila se dcera, o tři roky později syn a najednou bylo pořád něco důležitějšího.
Housle přesto putovaly se mnou při každém stěhování.
Minulý podzim jsme s Petrem uklízeli komoru.
Vytáhl černé pouzdro.
„Tohle ještě někdy použiješ?“
„To jsou moje housle.“
„Já vím.“
„Tak proč se ptáš?“
„Protože je znám třicet let a ještě jsem je neslyšel.“
To byla pravda.
Otevřela jsem pouzdro a napadlo mě, že bych to mohla změnit.
Petr si myslel, že se něco stalo
Housle potřebovaly nové struny a smyčec opravit.
Když jsem je přinesla domů, hned jsem je vyzkoušela.
První tón byl strašný.
Petr přiběhl z kuchyně.
„Co se stalo?“
„Nic.“
Zahrála jsem další.
„Ty hraješ?“
„Snažím se.“
„Dobře.“
Vrátil se do kuchyně a zavřel za sebou dveře.
Ani další dny to nebylo o moc lepší.
Já ale začala mít radost z každé maličkosti. Najednou jsem zvládla stupnici bez vrzání. Pak jednoduchou písničku.
Petr můj pokrok hodnotil opatrněji.
„Nemohla bys hrát, když nejsem doma?“
Jednou večer jsem cvičila asi deset minut.
Petr přišel do pokoje.
„Renčo.“
„Hm?“
„Já tě v tom samozřejmě podporuju.“
Přestala jsem hrát.
„Tak to řekni.“
„Co?“
„To, co přijde po téhle větě.“
Povzdechl si.
„Nemohla bys cvičit, když nejsem doma?“
Rozesmála jsem se.
„Ty jsi doma pořád.“
Od covidu pracoval většinou z domova.
„Tak třeba když jdu nakoupit.“
„To mám každý den čekat, až půjdeš pro rohlíky?“
Nakonec jsme uzavřeli dohodu. Když měl videohovor, nehrála jsem. Když ho neměl, mohl použít dveře.
A sluchátka.
Ve čtvrtek jsem začala mizet z domu
Na internetu jsem našla amatérský orchestr.
Psali, že vítají i lidi, kteří se ke hraní vracejí po dlouhé době.
Tři dny jsem jejich stránku jen otevírala a zavírala.
Pak jsem napsala.
Na první zkoušce jsem seděla vedle paní jménem Irena.
„Jak dlouho jste nehrála?“ zeptala se.
„Přes třicet let.“
„Já dvacet šest. Takže vyhráváte.“
Okamžitě jsem se cítila lépe.
Od té doby jsem každý čtvrtek odcházela po práci rovnou na zkoušku.
Petr si ze mě dělal legraci.
„Tak co, filharmonie?“
„Dnes máme Dvořáka.“
„Tak to se má Dvořák na co těšit.“
Vrátila jsem se většinou až po deváté a ještě cestou domů jsem si v hlavě přehrávala místa, která mi nešla.
Doma to pořád nebyl koncert
Musela jsem cvičit.
To byl problém.
„Tuhle část znám,“ hlásil Petr z vedlejšího pokoje.
„Výborně.“
„Hrála jsi ji včera.“
„Budu ji hrát i zítra.“
Po pár týdnech si koupil nová sluchátka.
„Kvůli mně?“ zeptala jsem se.
„Kvůli kvalitě zvuku.“
„Jasně.“
Pak jsem si všimla, že když přijdou děti, pouští jim moje první nahrávky z telefonu.
Jednou je natočil tajně.
„Poslechni si mámu před měsícem,“ říkal synovi.
„To smaž!“
„Ale vždyť je krásně slyšet ten pokrok.“
Tak jsem zjistila, že mě asi opravdu podporuje. Jen trochu zvláštním způsobem.
Přišel i na koncert
Před Vánoci jsme měli vystoupení v malém kulturním domě.
Řekla jsem Petrovi, že opravdu nemusí chodit.
„Přijdu.“
„Dobrovolně?“
„Chci slyšet, jak to zní, když hrají i ostatní.“
V den koncertu seděl ve třetí řadě.
Byla jsem nervóznější než při maturitě.
V jedné skladbě jsem nastoupila pozdě a na konci jiné mi ujel tón.
Přesto jsem si ten večer užila.
Po koncertě na mě Petr čekal u šatny.
„Tak co?“ zeptala jsem se.
„Fakt dobrý.“
„Fakt?“
„Jo.“
Pak se usmál.
„Ale doma to takhle pořád nezní.“
Praštila jsem ho pouzdrem do ramene.
Teď mu vadí, když nehraju
Hraju už skoro rok.
Někdy jen dvacet minut. Jindy se zapomenu a hraju skoro hodinu.
Petr už většinou nic neříká.
Minulý týden jsem přišla unavená z práce a houslí jsem si vůbec nevšimla.
Po večeři jsme pustili televizi.
Asi po půl hodině se na mě Petr podíval.
„Ty dneska nebudeš hrát?“
„Ne.“
„A proč?“
„Nechce se mi.“
Chvíli koukal na obrazovku.
„Je tu nějak podezřelé ticho.“
„Můžu to napravit.“
„To jsem neřekl.“
Šla jsem pro housle stejně.
