Článek
Když se narodila Aneta, bylo mi třiadvacet.
Před porodem jsem absolvovala kurz a přečetla snad všechno, co se tehdy dalo sehnat.
Stejně jsem byla vyděšená.
Porod trval dlouho a já po několika hodinách začala mít pocit, že už nemůžu.
Manžel stál vedle mě a snažil se pomáhat.
„Dýchej.“
„Já dýchám!“
„Dobře.“
„Tak mi neříkej, ať dýchám.“
Pak raději mlčel.
Na směně byla porodní asistentka Eva.
Byla úplně normální. Žádná usměvavá víla z reklamy. Když bylo potřeba, byla přísná.
„Kláro, koukejte na mě. Ne na monitor. Na mě.“
Tak jsem koukala na ni.
Její směna skončila
Pamatuji si, že někdy večer přišla jiná porodní asistentka.
Eva jí něco předávala a já pochopila, že jí skončila směna.
„Vy jdete pryč?“ zeptala jsem se.
„Jednou bych ráda.“
„Teď?“
Podívala se na mě.
„Ještě chvíli tu budu.“
Nevím přesně, jak dlouho zůstala. V té chvíli jsem čas vůbec nevnímala.
Jen vím, že tam byla i později.
Nosila mi vodu, říkala mi, co mám dělat, a několikrát mě okřikla, když jsem začala panikařit.
„Já to nezvládnu.“
„To už říkáte potřetí.“
„Protože to potřetí nezvládnu.“
„Tak to potřetí zvládnete.“
Aneta se narodila krátce nato.
Znala jsem jen její jméno
Druhý den už Eva na oddělení nebyla.
Chtěla jsem jí poděkovat, ale pak přišlo kojení, pláč, první noc doma a všechno ostatní.
Po několika týdnech jsem do porodnice zavolala.
„Hledám porodní asistentku Evu.“
Paní na telefonu se zasmála.
„Těch tu máme několik.“
Příjmení jsem si nepamatovala.
Tím moje pátrání skončilo.
Občas jsem si na ni ale vzpomněla.
Hlavně když mi někdo vyprávěl o porodu nebo když měla Aneta narozeniny.
Pak se narodil syn, děti vyrostly a já měla jiné starosti.
Ten hlas mi byl povědomý
Letos na jaře jsem doprovázela maminku na vyšetření.
V čekárně seděla proti nám starší paní s krátkými šedivými vlasy.
Nevěnovala jsem jí zvláštní pozornost.
Pak jí zazvonil telefon.
„Já už čekám. Neboj, neztratila jsem se.“
Ten hlas se mnou něco udělal.
Pořád jsem na ni koukala.
Samozřejmě vypadala jinak než před dvaceti lety. Já taky.
Pak otevřela sestra dveře.
„Paní Dvořáková, můžete.“
Když se žena vrátila, konečně jsem se odhodlala.
„Promiňte. Vy jste náhodou nepracovala jako porodní asistentka?“
Zastavila se.
„Pracovala.“
Řekla jsem nemocnici a přibližný rok.
„To sedí,“ odpověděla.
Pak jsem jí řekla svoje jméno.
Čekala jsem.
„To po mně nemůžete chtít“
Eva se na mě chvíli dívala.
„Kláro, nezlobte se. Já si vás vůbec nepamatuju.“
Trochu mě to bodlo, i když jsem věděla, že je to vlastně logické.
„Rodila jsem dlouho. Zůstala jste u mě po směně.“
Přemýšlela.
Pak zavrtěla hlavou.
„To po mně po tolika letech nemůžete chtít.“
Začala se smát.
„Já si někdy nepamatuju ani lidi z minulého týdne.“
Rozesmála jsem se taky.
Řekla jsem jí, že je to v pořádku. Že jsem jí jen chtěla říct, že si ji pamatuju já.
„Hodně jste mi tehdy pomohla.“
Tentokrát se nesmála.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Ukázala jsem jí dceru
Vytáhla jsem telefon.
„Chcete vidět, co z toho porodu vyrostlo?“
„To rozhodně.“
Našla jsem Anetinu fotku.
„Je jí jednadvacet.“
Eva si nasadila brýle.
„No prosím.“
Prohlédla si fotku.
„A je v pořádku?“
„Je. Studuje, bydlí na koleji a občas se ozve.“
„Takže normální dítě.“
„Přesně.“
V tu chvíli zavolali maminku do ordinace.
Musela jsem jít.
Eva se ještě usmála.
„Jsem ráda, že jste mě zastavila.“
Pak se podívala znovu na fotku Anety.
„Tohle člověk normálně nevidí. My je předáme maminkám a tím to pro nás končí.“
Rozloučily jsme se.
Když jsme potom s maminkou odcházely z nemocnice, zeptala se mě:
„To byla ona?“
„Asi jo.“
„Asi?“
„Ona si mě nepamatovala.“
Maminka pokrčila rameny.
„Tak tys rodila jednou. Ona asi tisíckrát.“
Měla pravdu.
A kupodivu mě to už vůbec nemrzelo.
