Článek
První šedivé vlasy jsem objevila krátce po třicítce. Tehdy mi připadaly skoro zajímavé. Jenže jich přibývalo a kolem čtyřicítky už jsem pravidelně seděla u kadeřnice.
„Příště přijď za čtyři týdny. Už ti to hodně prosvítá,“ říkávala mi Eva.
Tak jsem chodila.
Jednou jsem tam seděla s barvou na hlavě a došlo mi, že mě to už vůbec nebaví. Každý měsíc hlídat odrosty, objednávat se, dvě hodiny sedět v křesle.
„Co kdybych to nechala šedivé?“ zeptala jsem se.
Eva pokrčila rameny.
„Tak to necháme šedivé.“
Čekala jsem, že mě bude přemlouvat. Místo toho se zeptala, jestli chci kávu.
Pavel měl jasno za deset vteřin
Manžel změnu zaznamenal asi za tři týdny.
„Ty nejdeš ke kadeřnici?“ zeptal se ráno.
„Už se nechci barvit.“
Podíval se na moje vlasy.
„Aha.“
„Aha?“
„Co mám říkat? Jestli se ti to líbí, tak dobrý.“
Dcera reagovala lépe.
„Mami, nech to. Budeš mít super vlasy.“
Trochu jsem se bála práce. Nakonec se ukázalo, že tam řeším svoje šediny hlavně já. Jedna kolegyně mi řekla, že vypadám zajímavě, druhá se zeptala, jestli to není schválně udělané u kadeřnice.
Pak jsme jeli na oběd k rodičům.
„Co máš s hlavou?“
Máma mi otevřela dveře a zůstala stát.
„Co máš s hlavou?“
„Nic.“
„Ty máš odrosty.“
„Já vím.“
Vysvětlila jsem jí, že se už barvit nechci.
„Proč?“
„Protože nechci.“
„Ale vždyť ti je teprve dvaapadesát!“
Táta se za ní začal smát.
„Marie, třeba chce vypadat jako já.“
„Ty buď zticha,“ odbyla ho.
U oběda se k tomu vrátila ještě několikrát.
„Podle mě tě to dělá starší.“
„Možná.“
„Tak proč to děláš?“
„Protože mi nevadí vypadat na svůj věk.“
Máma se na chvíli odmlčela.
Když jsme odcházeli, vzala mě ještě stranou.
„Jani, hlavně se na sebe úplně nevykašli.“
To už mě naštvalo.
Barvu mi koupila sama
Za týden mi poslala odkaz na nějakou hnědou barvu.
Pak fotku známé herečky.
„Té je skoro sedmdesát a podívej se na ni.“
Neodpověděla jsem.
Při další návštěvě už měla barvu připravenou doma.
„Byla v akci.“
„Mami, já ji nechci.“
„Tak si ji vezmi domů.“
„Na co?“
„Třeba tě to přejde.“
Nepřešlo.
Horší bylo, když jsme jednou potkaly její známou ze sousedství.
„To je vaše dcera?“ zeptala se paní.
„Ano,“ řekla máma. „Ona teď experimentuje.“
„S čím?“ nechápala sousedka.
Máma ukázala na moje vlasy.
Cestou domů jsem se už neudržela.
„Prosím tě, přestaň moje vlasy vysvětlovat cizím lidem.“
„Já nic nevysvětluju.“
„Právě jsi mě představila jako nepovedený pokus.“
Naštvala se ona na mě a já na ni.
Dva týdny jsme si skoro nevolaly.
Sama šedivá nikdy nebyla
Pak jsem si jednou uvědomila zvláštní věc. Máma má sedmdesát šest let a já vlastně vůbec nevím, jak vypadají její skutečné vlasy.
Barví se snad odjakživa.
Ke kadeřnici chodí každé tři týdny. Když se objeví odrost, nervózně ho kontroluje v zrcadle.
Jednou mi vyprávěla, že její maminka byla už kolem padesátky úplně šedivá.
„Vypadala hrozně staře,“ řekla tehdy.
Nevím, jestli právě proto moje šediny tak řeší. Už jsem se jí na to neptala.
Když jsme se příště viděly, jen se na mě chvíli dívala.
„Tak ty to fakt necháš?“
„Nechám.“
„Celé?“
„Celé.“
Povzdechla si.
„Tak aspoň změň účes.“
To už jsem se musela smát.
Každá máme svoje
Teď už mám většinu vlasů šedivou. Kolem obličeje skoro bílou, vzadu ještě zůstávají tmavší.
Máma si na ně pořád úplně nezvykla.
Minule jsme seděly u kávy a ona najednou vytáhla malé zrcátko.
„Podívej. Mám tady šedivý vlas.“
„No vidíš. Už jsme dvě.“
„Prosím tě.“
Okamžitě si ho snažila schovat mezi ostatní.
„Nech ho tam,“ řekla jsem.
Podívala se na mě, jako bych navrhla něco naprosto šíleného.
„To určitě.“
A šla hledat barvu.
Já už ji nepřemlouvám. Ona mě poslední dobou také ne. Asi jsme konečně pochopily, že v tomhle se prostě neshodneme.
A vlastně nám to vůbec nevadí.
