Článek
Je pondělí půl deváté a já stojím u kávovaru. Přede mnou tři lidé, za mnou dva a přístroj pracuje tempem člověka, který má výpovědní lhůtu a už je mu všechno jedno.
Bez druhé kávy ale odmítám převzít odpovědnost za svoje pracovní výkony.
„Ahoj, ty jsi pořád tady?“
Otočím se.
Znám ji. Určitě ji znám.
„Lucko!“
Skoro čtyři roky jsem ji neviděla. Když odcházela na mateřskou, slibovala, že za dva roky bude zpátky. Jenže potom přišlo druhé dítě a matematika rodičovství její plány trochu přepočítala.
Teď stála přede mnou v bílé košili, černých kalhotách a bez jediné dětské sušenky přilepené na oblečení.
„První den?“ ptám se.
„První.“
„Tak vítej zpátky!“
Usmála se.
Divně.
„Děkuju. Už jsem zjistila, že moje místo má Klára.“
Káva mohla počkat.
„Jaká Klára?“
„Ta Klára.“
Aha. Ta.
Když k nám nastoupila, bylo jí asi pětadvacet a Lucka ji půl roku zaučovala.
„Ale ty jsi vedla oddělení.“
„Ano.“
„A teď ho vede Klára?“
„Ano.“
„A co vedeš ty?“
Lucka se rozhlédla po kuchyňce.
„Momentálně tenhle hrnek.“
Musela jsem se zasmát.
Sedly jsme si.
Firma se prý za čtyři roky změnila. Klára byla šikovná, převzala stále víc práce a nakonec celé oddělení. To bych ještě chápala. Čtyři roky jsou dlouhá doba a nikdo asi nemůže čekat, že ostatní zmáčknou tlačítko pauza.
Jenže pak přišlo vysvětlení.
„Šéf mi řekl, že pro mě připravili klidnější pozici.“
„Klidnější?“
„Abych nebyla pod tlakem.“
„To je hezké.“
„Počkej. Ještě to bude hezčí. Prý mám dvě malé děti a určitě budu potřebovat flexibilitu.“
Tak to už bylo opravdu milé. Skoro jsem čekala, že jí k tomu předají deku a poukaz na wellness.
„A co jsi mu řekla?“
„Že flexibilitu potřebuju. Ale nevěděla jsem, že je to nové slovo pro degradaci.“
V tu chvíli někdo nakoukl do kuchyňky.
„Luci?“
Klára.
„Jen až dopiješ, můžeme projít nový systém. Hodně se toho změnilo.“
Usmívala se úplně normálně.
„Jasně,“ odpověděla Lucka.
„A jsem fakt ráda, že jsi zpátky.“
Když odešla, Lucka se na mě podívala.
„A teď se na ni zlob.“
„To nejde.“
„Přesně.“
Klára za nic nemohla. Dostala příležitost a využila ji. Navíc byla dobrá. Možná právě proto to Lucku štvalo ještě víc.
„Víš, že jsem ji zaučovala?“ pokračovala. „Půl roku seděla vedle mě. Když něco pokazila, zachraňovala jsem to.“
„Tak teď ti to může vrátit a zachránit tebe.“
Lucka se rozesmála.
„Díky. Přesně to jsem potřebovala slyšet.“
Pak zvážněla.
Na dnešek se prý těšila několik týdnů. Večer si nachystala oblečení, dětem věci do školky a manželovi sepsala instrukce.
„Sepsala?“
„Jen jednu stránku.“
„Oboustranně?“
„To není důležité.“
Ráno se namalovala, odvezla děti a po dlouhé době měla pocit, že zase jede někam sama za sebe.
A v práci jí během prvních dvaceti minut vysvětlili, že s ní počítají. Jen trochu jinak.
„Nejvíc mě dostala ta věta, že chápu, že teď budu mít jiné priority.“
„A nemáš?“
„Mám. Dvě.“
Usmála se.
„Matyáše a Aničku. Ale proč všichni automaticky předpokládají, že třetí už nemůže být práce?“
To jsem nevěděla.
„Samozřejmě někdy poběžím ve tři do školky. A první rýma přijde nejpozději ve středu, znám svoje děti. Ale mozek jsem doma v krabici od Lega nenechala.“
Kávu jsme dopily a Lucka vyrazila na školení.
Odpoledne jsem ji potkala znovu.
Seděla vedle Kláry před monitorem.
„Tady to musíš potvrdit,“ vysvětlovala Klára.
„To vidím. Ale proč tam potom klientovi naskakuje stará cena?“
Klára se zarazila.
Klikla jednou.
Podruhé.
Potřetí.
„Hmm.“
Lucka se ke mně otočila a nenápadně se usmála.
„Asi se na to podíváme.“
Pokračovala jsem dál.
Byl teprve její první den.
A něco mi říkalo, že Klára nebude jediná, kdo bude někoho zaučovat.
