Článek
K Lence jsem šla jen vrátit dortovou formu.
Kdybych tušila, co se během následujících dvaceti minut stane, nechala bych si ji ještě týden.
Otevřela mi v teplácích, s vlasy staženými do culíku a s kávou v ruce.
„Pojď dál.“
„Neruším?“
„Ne. Jen se uklízí.“
Vtom vyšla z koupelny paní v gumových rukavicích.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“
Podívala jsem se na Lenku.
„Ty máš paní na úklid?“
„Pšššt!“
Skoro mi zakryla pusu.
„Co je?“
„Máma to neví.“
To mě zaujalo.
Lenka má dvě děti, práci na plný úvazek, manžela a psa, který každé jaro vyrobí tolik chlupů, že by z nich šel sestavit menší pes.
„Proč jí to tajíš?“
„Protože podle ní si normální ženská uklidí sama.“
Paní Marie se z koupelny usmála.
Zřejmě tuhle větu neslyšela poprvé.
„Máma každou sobotu uklízela celý byt,“ pokračovala Lenka. „Vysát, vytřít, koupelna, okna, oběd.“
„A táta?“
„Ten se snažil moc nehýbat, aby znovu nenadrobil.“
Vtom zazvonil zvonek.
„Čekáš někoho?“
Lenka zavrtěla hlavou.
Šla otevřít.
„Ahoj! Nesla jsem dětem buchtu.“
Lenka se otočila.
Já se podívala na Marii.
Marie držela kýbl.
Bylo po tajemství.
„Jé, dobrý den,“ pozdravila Lenčina maminka.
„Dobrý den.“
Pohledem sjela kýbl, gumové rukavice a mokrou podlahu.
„Co tady paní dělá?“
Lenka se nadechla.
„Uklízí.“
„Proč?“
„Protože jsem jí za to zaplatila.“
Nastalo ticho.
„Ty někomu platíš, aby ti uklidil?“
„Ano.“
„Proboha proč?“
„Protože nechci uklízet.“
Upřímnost je nádherná vlastnost.
Ne vždycky před vlastní matkou.
„Nechceš uklízet?“
„Mami, chodím do práce.“
„Já jsem taky chodila.“
„Mám dvě děti.“
„Já měla taky dvě děti.“
„Máme psa.“
„My měli křečka.“
Nevydržela jsem to.
„To je skoro stejné.“
Lenka se na mě podívala.
Dobře. Nepomáhám.
„A jak často sem chodí?“ pokračovala maminka.
„Jednou za dva týdny.“
„Kolik jí platíš?“
„To není důležité.“
„Takže hodně.“
Lenka řekla částku.
Maminka se zatvářila, jako kdyby právě přepočítávala státní rozpočet.
„Za to bych ti uklidila já.“
„Ale já nechci, abys mi uklízela.“
„Aha.“
To „aha“ mělo asi šest různých významů a ani jeden nebyl příjemný.
„Mami, nechci, abys v důchodu jezdila ke mně drhnout koupelnu.“
„Já jsem ještě schopná.“
„To vím.“
„Tak proč bys radši zaplatila cizí ženské?“
Paní Marie přestala utírat umyvadlo.
To už začalo být osobní.
Lenka si povzdechla.
„Protože Marie uklízí za peníze. Ty bys mi uklidila zadarmo a potom bys mi půl roku připomínala, jaký jsem měla bordel za pračkou.“
Podívala jsem se jinam.
Marie taky.
Maminka mlčela.
„To není pravda.“
„Mami.“
„Dobře. Možná jednou.“
„Minule jsi mi připomínala okna tři Vánoce.“
„Protože byla příšerná.“
Tady už se začala smát i Lenka.
Maminka se ještě chvíli tvářila uraženě.
Pak se podívala na Marii.
„A koupelnu děláte čím?“
„Tímhle.“
„To funguje na vodní kámen?“
„Výborně.“
Za dvě minuty stály obě u sprchového koutu.
Za pět řešily spáry.
A za deset už Lenčina maminka chtěla vědět, jestli Marie myje i okna.
Když jsem odcházela, Lenka mě doprovodila ke dveřím.
„Tak. Tajemství venku.“
„A žiješ.“
„Zatím.“
O týden později mi přišla zpráva.
Hádej, kdo si vzal číslo na Marii.
Napsala jsem:
Máma?
Odpověď přišla okamžitě.
Ne. Samozřejmě že ne. Máma si uklízí sama.
A za chvíli druhá.
Marie k ní jde ve čtvrtek. Ale jen umýt okna. To se prý nepočítá.
