Článek
Nenávidím pobočky mobilních operátorů.
Člověk tam přijde s problémem, kterému nerozumí, a často odejde s tarifem, kterému nerozumí ještě víc.
Já potřebovala vyřešit nefunkční eSIM.
Přede mnou šest lidí.
Výborně.
Posadila jsem se vedle dvou žen. Starší mohla mít kolem šedesáti, mladší byla očividně její dcera.
„Mami, dneska to zrušíme.“
„Nezrušíme.“
„Platíš to dva roky.“
„No a?“
Mladší žena vytáhla telefon.
„Tři sta korun měsíčně. Víš, kolik už jsi zaplatila?“
„Nevím.“
„Přes sedm tisíc.“
„Tak to nepočítej a nebude tě to rozčilovat.“
Musela jsem se usmát.
Logika hodná mojí vlastní maminky.
Na obrazovce svítilo číslo 126. Já měla 131, takže bylo jasné, že než se dostanu na řadu, budu vědět minimálně jejich rodná čísla.
„Táta by ti sám řekl, ať to zrušíš.“
Starší žena se na dceru podívala.
„Tak ať mi to řekne.“
Ticho.
Přestala jsem se usmívat.
Už jsem chápala.
Číslo patřilo jejímu manželovi.
„Mami…“
„Já vím, Aneto. Jsou to dva roky. Umím počítat.“
„Tak proč ho pořád platíš?“
Žena chvíli mlčela.
„Protože mu někdy píšu.“
Dcera na ni zírala.
Já také, i když jsem se tvářila, že mě nesmírně zajímá nabídka neomezených dat.
„Prosím?“
„Posílám mu zprávy.“
„Na jeho telefon?“
„Ne, na ledničku. Samozřejmě že na telefon.“
Tohle se mi začínalo líbit.
„Mami, telefon leží dva roky v šuplíku.“
„Já vím, kde leží.“
„A co mu píšeš?“
Žena pokrčila rameny.
„Různé věci.“
„Jaké?“
„Když se něco stane.“
„Například?“
„Když Anička udělala přijímačky.“
Dcera nic neřekla.
„A když jste se přestěhovali.“
„Ještě něco?“
Starší žena zaváhala.
„Když Sparta prohrála.“
Dcera se rozesmála.
„Tak to mu píšeš často.“
„Poslední dobou až moc.“
Smály se obě.
Napětí trochu povolilo.
„Já si nemyslím, že jsi blázen,“ řekla dcera po chvíli.
„To ráda slyším.“
„Jen nechápu, proč za to musíš platit tarif.“
„Protože když to číslo zruším, někdo ho jednou dostane.“
„Možná.“
„A Petr už nebude Petr.“
To byla zvláštní věta.
Ale přesně jsem věděla, co myslí.
Číslo, které člověk dvacet let vytáčel bez přemýšlení, najednou nebude patřit nikomu. A potom možná někomu úplně cizímu.
Na obrazovce naskočilo další pořadové číslo.
„Já ti ho nechci vzít,“ řekla dcera. „Jen mě štve, že operátor vydělává na tátovi i dva roky po smrti.“
„To by štvalo i jeho.“
„Přesně.“
„Hlavně kdyby věděl, kolik.“
„To by vstal z hrobu.“
„Tak mu to neřekneme.“
Zase se zasmály.
Pak přišly na řadu.
Přepážku měly kousek ode mě, takže jsem se ani nemusela příliš snažit neposlouchat.
„Takže chcete číslo zrušit?“ zeptal se pracovník.
„Ne,“ řekla žena okamžitě.
Dcera si povzdechla.
„Chceme přestat platit tarif.“
Mladík chvíli něco hledal v počítači.
„Můžeme číslo převést na předplacenou variantu.“
Obě na něj koukaly.
„A zůstane stejné?“ zeptala se starší žena.
„Ano.“
„A nebudu platit tři stovky měsíčně?“
„Ne.“
Obrátila se na dceru.
„Vidíš.“
„Co vidím?“
„Že jsem měla pravdu.“
„V čem přesně?“
„Že ho nemáme rušit.“
Dcera se začala smát.
Za chvíli bylo hotovo.
Když kolem mě procházely ke dveřím, dcera se ještě zastavila.
„Tak a těch sedm tisíc už radši nepočítám.“
Její maminka si zapnula kabát.
„Správně.“
Pak vytáhla telefon.
„A Petrovi napíšu, kolik jsme odteď ušetřili.“
„Mami!“
„Co? Měl by radost.“
