Článek
Pamatuji si tátu jako muže rituálů. Nedělní oběd ve dvanáct, zprávy v sedm, v létě dovolená na Mácháči. Byl to náš maják stability. Maminka si vedle něj vždycky pochvalovala ten klid. Jenže úderem šedesátky jako by v něm něco prasklo. Najednou mu ten klid začal vadit. Ticho v domě ho děsilo.
Začalo to obarvenými vlasy. Ten odstín „havraní čerň“ vypadal k jeho vrásčitému krku nepřirozeně, až komicky. Pak přišlo oblečení – úzké džíny, které ho škrtily v pase, a trička s potisky kapel, které nikdy neposlouchal. S mámou jsme si vyměňovaly trpné pohledy, když u večeře začal mluvit o tom, že „život začíná teď“ a že „nechce shnít u televize“.
Nejhorší byly ty chvíle na veřejnosti. Když začal žoviálně vtipkovat se servírkou, která by mohla být jeho vnučkou, chtěla jsem se propadnout hanbou. Viděla jsem, jak se ta slečna nuceně usmívá, zatímco táta si myslel, jaký je lev salónů. Cítila jsem k němu vztek. Připadalo mi, že znevažuje všechno, co s mámou vybudovali, že ze sebe dělá šaška a nás tahá do manéže s sebou. „Mami, to mu nic neřekneš?“ syčela jsem na ni. Máma jen smutně krčila rameny: „Nech ho, Heleno. Asi si potřebuje něco dokázat.“
Vrchol přišel, když si koupil motorku. Byl to těžký, nablýskaný stroj, který se k jeho bolavým zádům a brýlím na čtení hodil asi jako pěst na oko.
„Pojedeme na výlet, holky! Cítit vítr ve vlasech!“ hlásal nadšeně, zatímco si soukal břicho do nové kožené bundy. Odmítla jsem. Bála jsem se o něj, ale ještě víc jsem se bála toho divadla.
Týden nato se to stalo. Nebyla to žádná dramatická nehoda na dálnici. Bylo to mnohem prozaičtější a smutnější. Táta chtěl vyjet z garáže. Motorka byla příliš těžká, podklouzla mu noha na štěrku a on se i se strojem pomalu, téměř zpomaleně, svalil na bok.
Byla jsem zrovna na zahradě. Slyšela jsem ránu a tlumený výkřik. Když jsem doběhla k němu, ležel přimáčknutý pod motorkou, bezmocný jako brouk na zádech. Motor stále běžel naprázdno.
„Tati!“ křikla jsem a snažila se tu horu železa zvednout. Nešlo to. Musela jsem zavolat souseda.
Když jsme ho vysvobodili a posadili na lavičku, čekala jsem, že bude nadávat, že bude hrát hrdinu, že řekne „to nic není“. Ale on tam jen seděl, špinavý od oleje, s roztrženou tou „cool“ bundou, a po tvářích mu tekly slzy. Nebyl to pláč z bolesti. Byl to pláč absolutní porážky.
„Já jen nechci být starý, Helenko,“ šeptal a hlas se mu lámal. „Podívej se na mě. Nemám sílu. Já nechci skončit jako děda, co jen ležel a čekal na smrt. Já se tak strašně bojím, že už je konec.“
V tu chvíli se můj stud rozplynul a nahradila ho palčivá lítost. Najednou jsem to viděla jasně. Všechny ty barevné košile, ty trapné vtipy, ta motorka – to nebyla arogance. Byl to panický útěk. Táta viděl, jak se jeho čas krátí, jak mu ubývají síly, a snažil se ten proces zastavit tím, že se převlékl za někoho, kým byl před třiceti lety. Nebojoval s námi, bojoval s časem. A ten pád v garáži mu nemilosrdně připomněl, že tenhle boj vyhrát nemůže.
Objala jsem ho. Cítila jsem, jak se třese, jak je pod tou drsnou kůží křehký. „Tati, ale ty přece nejsi jen starý. Jsi náš. A my tě máme rádi takového, jaký jsi, ne jako motorkáře.“
Motorku jsme prodali. Táta se vrátil ke svým košilím, i když si nechal jednu koženou vestu, kterou nosí na zahradu. Už si nehraje na teenagera. Ale něco se změnilo i v nás. Přestali jsme jeho stárnutí ignorovat. Místo abychom se za něj styděli, snažíme se ten čas, který mu zbývá, naplnit něčím smysluplným. Pochopila jsem, že stárnutí je kruté zrcadlo a každý z nás se do něj jednou podívá. A až se to stane mně, doufám, že mě nebude nikdo soudit za to, že se před tím obrazem pokusím na chvíli zavřít oči.
