Článek
S bývalým manželem jsme poslední roky žili spíš vedle sebe. Když jsem přišla od kadeřnice, většinou nic nepoznal. Po rozvodu jsem byla dva roky sama. Pavla jsem potkala na narozeninách kamarádky. Byl vdovec, jeho žena zemřela před čtyřmi lety. Mluvil o ní klidně a já se nebála, že bych měla s někým soupeřit.
Konečně si někdo všiml, co mám na sobě
Pavel si pamatoval, co jsem říkala. Když jsem zmínila, že nemám co obléct do divadla, přinesl mi tmavomodré šaty. Seděly mi. Poprvé jsem se před mužem otočila kolem dokola a neměla pocit, že ho zdržuju. „Přesně jsem věděl, že ti budou slušet,“ řekl.
Postupně přibyla sukně, lehký šátek a náušnice. Sama bych některé věci nevybrala, ale na mně vypadaly dobře. Dokonce i kamarádka říkala, že jsem vedle něj rozkvetla. Těšilo mě to. Doma jsem měla pořád svoje džíny a svetry, jen jsem je na schůzky s Pavlem přestala nosit.
Když jsem uvažovala o kratších vlasech, okamžitě souhlasil. Ukázal mi v časopise mikádo, které by se ke mně podle něj hodilo. Nechal mě rozhodnout, nenaléhal. Po ostříhání se na mě dlouho díval a pak mě objal. Byla jsem ráda, že se mu líbím.
Na fotografii měla moje šaty
Po sedmi měsících jsme jeli na víkend k jeho dceři Lucii do Brna. Do té doby jsme se viděly jen krátce. Přijala mě mile, nabídla kávu a vyptávala se na moje děti. Pavel pomáhal jejímu muži připevnit polici a my zůstaly v kuchyni.
Lucie mi ukazovala fotografie svého syna. Potom vytáhla starší album, aby mi předvedla, jak moc je podobný dědovi. Listovala jsem pomalu. Na jednom snímku stála u vody žena v tmavomodrých šatech. Měla podobný střih jako ty moje. „To je maminka,“ řekla Lucie.
Podívala jsem se na další stránku. Stejný krátký účes, jaký jsem teď měla já. Na jiné fotografii světlý šátek s drobnými květy. Nebyl úplně totožný s mým, ale připomínal ho natolik, že jsem přestala poslouchat, co Lucie vypráví. Pak jsem poznala penzion, kde jsme s Pavlem strávili první společný víkend.
Vzpomínky mi nabízel jako překvapení
Zeptala jsem se na ten penzion. Lucie řekla, že tam rodiče jezdili skoro každé léto. Pavel mi přitom tehdy vyprávěl, jak dlouho hledal místo, které by se mi líbilo. Zamluvil pokoj s balkonem a dopředu objednal večeři. Připadala jsem si jako žena, kvůli které si dal někdo opravdu záležet.
Lucie si všimla, že jsem ztichla. „Táta tam měl rád snídaně. Já myslela, že ti o tom říkal,“ dodala. Zavřela jsem album. Nechtěla jsem ji nutit, aby mi vysvětlovala vlastního otce. Když se Pavel vrátil do kuchyně, zvedl oči od stolu a hned se zeptal, jestli mi není špatně.
Cestou domů jsem se ho zeptala na šaty. Chvíli mluvil o tom, že tmavomodrá sluší spoustě žen. Potom jsem zmínila šátek a vlasy. Zpomalil a řekl, že si samozřejmě pamatuje, co měla Eva ráda. „Ale nekupuju ti její věci. Všechno je nové.“
Nevěděla jsem, které komplimenty patřily mně
Řekla jsem mu, že nejde o to, odkud oblečení pochází. Chtěla jsem vědět, jestli se mu líbím já, nebo to, co mu připomínám. Odpověděl, že mě má rád. Věřila jsem mu. Jen mi najednou nestačilo slyšet stejnou větu, která mě ještě ráno uklidňovala.
Připomněl mi, že mě nikdy k ničemu nenutil. Měl pravdu. Šaty jsem si oblékla sama, účes si vybrala a na víkend jela ráda. Přesto mě bolelo, že on celou dobu věděl něco, co já ne. Kdyby mi řekl, že tam jezdil s Evou, možná bych se těšila stejně. Teď jsem si ten pobyt vybavovala jinak.
Další sobotu jsme měli jít do divadla. Oblékla jsem si červenou halenku, kterou jsem nosila už před naším seznámením. Pavel se zeptal, jestli si nevezmu modré šaty. Řekla jsem, že dnes nechci. Přikývl a podržel mi kabát. V předsíni jsem ještě chvíli stála před zrcadlem. Čekala jsem, že mi řekne, jak mi to sluší. Potom jsem si kabát zapnula sama.
