Článek
Když mě před třemi lety jmenovali vedoucí, v naší kanceláři se skoro nic nezměnilo. S Marcelou a Evou jsme si dál tykaly, chodily spolu na obědy a střídaly se při zalévání květin. Přibylo mi několik porad a odpovědnost za výsledky. Holky si ze mě občas dělaly legraci, že už patřím k vedení. Já tvrdila, že jsme pořád na jedné lodi.
Minulý čtvrtek si mě zavolal šéf. Firma přišla o velkou zakázku a naše oddělení má přijít o jedno místo. „Potřebuju od vás vědět, kterou z těch dvou máme nechat,“ řekl. Myslela jsem, že budeme probírat jiné rozdělení práce nebo úspory. Podle něj už to všechno prošli. Chtěl moje doporučení do příštího týdne. Kolegyním zatím neměl nic oznamovat.
O Marcele vím skoro všechno
S Marcelou jsme si bližší. Nastoupily jsme ve stejném roce, naše děti spolu jezdily na tábory a několikrát jsme byly společně na dovolené. Loni se rozvedla. Zůstala v bytě, který ji stojí víc, než čekala, a její syn začal studovat v jiném městě. Vím, že každý měsíc počítá peníze. Nedávno mi nad kávou přiznala, že ji děsí jakýkoliv nečekaný výdaj.
Eva je o šest let mladší. Máme ji rády, ale na společné víkendy s námi nejezdí a o rodině mluví málo. Věděla jsem, že její muž podniká, a automaticky si domyslela, že jsou dobře zajištění. Když jsem doma manželovi vysvětlovala situaci, řekla jsem, že Eva by případný odchod nejspíš zvládla lépe. Zeptal se, odkud to vím. Nedokázala jsem odpovědět.
Práci bych posoudila snadněji
V pátek jsem si otevřela přehled úkolů. Eva zvládá složitější objednávky samostatně a při zavádění nového systému pomáhala i mně. Marcela je pečlivá, spolehlivá a dobře zná naše dlouholeté zákazníky. S některými novějšími postupy ale potřebuje pomoct. Kdybych měla posuzovat jen práci, doporučila bych, aby zůstala Eva. Napsala jsem si její jméno a pak ho zase smazala.
Hned se mi vybavil Marcelin byt, synův pokoj na koleji a všechny naše rozhovory. Začala jsem hledat důvody, proč je pro firmu důležitější ona. Některé byly oprávněné. U jiných jsem si uvědomovala, že bych je u cizího člověka vůbec nezmínila. Eva mi zřejmě měla doplatit na to, že se mnou po práci nechodí na víno.
V pondělí jsme šly všechny tři na oběd. Marcela vyprávěla, že konečně objednala opravu kuchyně. Eva se ptala na podzimní dovolenou. Seděla jsem mezi nimi a odpovídala, jako by mě nic netrápilo. Pak Marcela poznamenala, že by bez našeho společného poledního posezení některé pracovní dny ani nevydržela. Najednou jsem nemohla dojíst.
Obě mi pořád věří
Odpoledne za mnou přišla Eva. Potřebovala příští týden dvakrát odejít dřív, protože doprovází manžela na vyšetření. Omlouvala se, že to neřekla s větším předstihem. Víc jsem se nevyptávala. Jen jsem se zastyděla, jak snadno jsem její situaci odhadla podle několika poznámek o podnikání. O Marcele jsem věděla podrobnosti, o Evě jsem si mezery doplnila sama.
Šéfovi jsem řekla, že potřebuji znát plán práce pro tým, který zůstane. Souhlasil, že ho projdeme společně. Nezbavil mě tím ale doporučení, které ode mě čeká. Dokonce dodal, že právě proto se ptá mě, protože je znám nejlépe. Dřív bych tu větu brala jako pochvalu. Teď bych byla raději, kdyby je znal také někdo jiný.
Zítra s ním mám další schůzku. Přehled úkolů už mám hotový a vím, ke které variantě se přikláním. Jen si pořád představuji chvíli, kdy se mě Marcela zeptá, jestli jsem o tom věděla. Dnes mi přinesla kávu, protože jsem byla od rána na poradách. Poděkovala jsem jí. Pak jsme se chvíli bavily o jejím synovi a já neřekla nic z toho, co mi celý den běží hlavou.
