Článek
Tereze je pětadvacet a poslední rok pro ni nebyl jednoduchý. Rozešla se s přítelem, změnila práci a několikrát mi večer zavolala s pláčem. Nevěděla jsem, jak jí pomoct. Nabízela jsem, ať přijede domů, odpočine si, nemusí přece všechno zvládnout sama. Jenže většinou nechtěla. Začínala jsem si připadat zbytečná.
Když se zmínila, že by si ráda našla terapeutku, nabídla jsem jí peníze. Ze svého platu by pravidelná sezení platila těžko. Domluvily jsme se, že jí budu několik měsíců přispívat. Měla jsem radost, že ode mě konečně nějakou pomoc přijala. Dokonce jsem manželovi řekla, že to jsou nejlépe utracené peníze.
Myslela jsem, že mi řekne víc
Po prvním sezení jsem Tereze zavolala. Ptala jsem se, jestli je terapeutka sympatická a zda má pocit, že jí rozumí. Dcera odpověděla, že ano, ale víc se jí zatím mluvit nechce. Respektovala jsem to. Po dalších návštěvách však byla podobně stručná. Překvapovalo mě to. Dřív mi vyprávěla i o obyčejné kontrole u zubaře.
Pak přijela v neděli na oběd. Když si odkládala kabát, pochválila jsem ji, že asi trochu zhubla. „Mami, prosím tě, neřeš moje tělo,“ odpověděla. Řekla to klidně, přesto jsem se zarazila. Vždyť jsem jí chtěla udělat radost! Zeptala jsem se, jestli jí teď vadí už i pochvala. Tereza si povzdechla a šla do kuchyně za tátou.
Prý jí to vadilo už dávno
U oběda jsem se vyptávala na její práci. Věděla jsem, že nestíhá, a znovu navrhla, aby se porozhlédla jinde. „Já ti to chci jen vyprávět. Nemusíme hned vymýšlet, co mám udělat,“ zastavila mě. Už podruhé během hodiny. Neudržela jsem se. „Tohle ti poradila ta terapeutka?“ zeptala jsem se. Dcera položila vidličku.
„Ne. Tohle ti říkám já,“ odpověděla. „Jen jsem ti to dřív neříkala.“ Manžel začal nalévat vodu a mně bylo najednou hrozně trapně. Zeptala jsem se tedy, co všechno jí na mně vadí. Vyznělo to mnohem útočněji, než jsem chtěla. Tereza řekla, že teď žádný seznam dělat nebude. Zbytek oběda jsme probírali tátovo auto.
Když odjela, postěžovala jsem si manželovi. Připomněl mi, že dcera o poznámkách na váhu mluvila už před dvěma lety. Já si pamatovala něco jiného: tehdy byla podrážděná a všechno si moc brala. „A co když si to pamatuješ takhle jen ty?“ zeptal se. Naštvala jsem se i na něj. Místo podpory jsem měla pocit, že mě oba hodnotí.
Chtěla jsem znát i svoji verzi
Od té doby přemýšlím, co Tereza na terapii vypráví. Jestli také řekla, jak jsem s ní seděla nad učením, vozila ji na kroužky a brala si volno, když jí nebylo dobře. Bojím se, že tam ze mě vzniká matka, kterou bych sama neměla ráda. Dokonce mě napadlo, jestli by nebylo užitečné přijít jednou s ní a některé věci vysvětlit.
Dceři jsem to naštěstí nenavrhla. Zavolala jsem jí a omluvila se za ten oběd. Řekla mi, že mě má ráda a nechce se se mnou hádat. Jen by chtěla mít možnost něco povědět, aniž by pak musela uklidňovat mě. To mě zabolelo. Právě s tím za mnou totiž poslední rok chodila ona a já si myslela, že jí umím naslouchat.
Peníze jí posílám dál. Nedávno se mě zeptala, jestli příspěvek stále zvládám, a já málem řekla, že samozřejmě, jen bych ráda věděla, jestli jí to pomáhá. Nakonec jsem odpověděla pouze, že s tím počítám. Včera mi sama zavolala kvůli něčemu v práci. Měla jsem radost. Pak zmínila nadřízenou a já už hledala radu. Zarazila jsem se až ve chvíli, kdy mě požádala, abych ji nechala dokončit větu.
