Článek
Můj život před „Liorou“ – tak se jmenovala má avatarka – nebyl špatný. Byl jen… béžový. Děti vyletěly z hnízda, v práci jsem dělala mechanickou administrativu a manželství s Pavlem se proměnilo v tichou, funkční koexistenci. Pavel je hodný chlap. Opraví kapající kohoutek, vynese koš, v neděli uvaří. Ale vášeň? Ta vyprchala někde mezi splácením hypotéky a řešením dceřiny puberty. Připadala jsem si neviditelná. Jako bych s menopauzou ztratila barvu.
K online hře mě přivedla náhoda, reklama, na kterou jsem klikla z nudy. Zpočátku to byla zábava na dvacet minut. Ale pak jsem zjistila, že tam, v tom digitálním lese, na mně záleží. Byla jsem léčitelka. Lidé mě potřebovali. Muži – nebo spíše jejich avataři – mi skládali poklony. „Jsi úžasná, Lioro. Bez tebe bychom to nezvládli.“ Kdy mi naposledy někdo řekl něco takového v reálu?
Postupně se můj reálný život stal jen nutnou, obtěžující předehrou k tomu virtuálnímu. Vařila jsem ty nejrychlejší večeře, úklid jsem odbývala. Každá minuta strávená s Pavlem u zpráv mi připadala jako ztráta času. V duchu jsem byla na bitevním poli, plánovala strategie a těšila se na chat s „Arinem“, mým herním parťákem. Nevěděla jsem, kdo je Arin ve skutečnosti – možná patnáctiletý kluk, možná důchodce. Ale ve hře to byl rytíř, který mi naslouchal.
Pavel si všiml, že jsem duchem nepřítomná. „Jani, nechceš jít v sobotu do kina? Dávají ten nový film,“ zeptal se mě jednou u večeře a nesměle mě chytil za ruku. Cukla jsem sebou. V sobotu večer jsme měli v klanu velkou akci. Nemohla jsem chybět. „Není mi dobře, Pavle. Asi na mě něco leze,“ zalhala jsem bez mrknutí oka. Viděla jsem, jak mu v očích zhasla jiskřička naděje, ale necítila jsem vinu. Cítila jsem jen netrpělivost, ať už odejde spát a já můžu zapnout počítač.
Krize přišla minulý týden. Bylo to naše třicáté výročí svatby. Úplně jsem na to zapomněla. Seděla jsem u počítače, sluchátka na uších, a smála se vtipu, který napsal někdo z mé guildy. Byla jsem Liora, mladá, vtipná, žádaná. Najednou se vedle mě objevil Pavel. V rukou držel velkou kytici růží a malou krabičku. Vypadal slavnostně, oholený, v košili, kterou jsem mu žehlila naposledy na Vánoce.
Sundala jsem si sluchátka, ale v hlavě mi pořád běžela hra. Byla jsem naštvaná, že mě vyrušil uprostřed důležitého souboje. „Co se děje?“ vyštěkla jsem podrážděně. Pavel se zarazil. Podíval se na monitor, kde blikaly barevné efekty, a pak na mě. Na svou ženu, která se ani neobtěžovala otočit židli čelem k němu. „Je to třicet let, Jano,“ řekl tiše. Hlas se mu třásl. Položil kytici na stůl vedle klávesnice. Mezi dráty a hrnky od kávy vypadaly ty rudé růže nepatřičně. Jako krvavá skvrna na mém dokonalém virtuálním světě. „Myslel jsem, že si dáme víno. Ale vidím, že jsi… zaneprázdněná.“
Otočil se a odešel. Slyšela jsem, jak v ložnici zavírá dveře.
Zůstala jsem zírat na ty květiny. Na monitoru mi blikala zpráva od Arina: „Lioro, kde jsi? Potřebujeme tě!“Poprvé za ty měsíce jsem neodepsala. Podívala jsem se na svou ruku na myši. Byla to ruka stárnoucí ženy s pigmentovými skvrnami. Žádná Liora. Žádná kouzelnice. Jen zbabělec, který vyměnil skutečného člověka, který ji miluje i s jejími chybami, za pixelovou iluzi, která zmizí, jakmile vypadne proud.
Ta kytice tam ležela jako němý vykřičník. Uvědomila jsem si, že Pavel není nudný. To já jsem rezignovala na hledání krásy v realitě. Bylo jednodušší být bohyní ve hře než pracovat na vztahu, který potřebuje péči, trpělivost a kompromisy. Virtuální svět mi dával okamžitou odměnu bez rizika. Ale taky bez tepla. Monitor vás v noci neobejme.
Počítač jsem ten večer vypnula. Natvrdo. Šla jsem za Pavlem do ložnice. Ležel zády ke mně a podle dechu jsem poznala, že nespí. Lehla jsem si k němu a objala ho kolem pasu. Byl skutečný. Hmatatelný. „Promiň,“ zašeptala jsem do tmy. Neotočil se hned. Bude trvat dlouho, než tu propast zasypeme. Ale vím, že musím začít žít svůj skutečný věk a svůj skutečný život. Protože na konci hry se neobjeví nápis Game Over, ale Konec. A já nechci, aby v mých závěrečných titulcích bylo uvedeno, že jsem ten nejlepší čas strávila jako někdo jiný.
