Článek
Všechno to začalo nevinně. Dokonce bych řekl, že logicky. Na chodbě se objevila šmouha. Taková ta černá čára od kola, když děti parkují, jako by dojížděly etapu Tour de France. „Takhle to nemůže zůstat, vypadáme jako u sociálů,“ prohlásila moje žena. Souhlasil jsem. Jsem chlap, mám rád, když jsou věci v pořádku. „Fajn,“ říkám. „V sobotu koupím Primalex, vezmu váleček a za dvě hodiny o tom nevíš.“
Tohle byl můj plán. Plán A. Byl levný, rychlý a efektivní. Jenže jsem zapomněl, s kým žiju. Moje žena je mistryně světa v disciplíně, které říkám domácí salámová metoda. Odkrajuje si z mé trpělivosti a našeho rozpočtu kolečko po kolečku, až najednou zjistíte, že jste sežrali celou štangli i s provázkem.
V pátek večer jsem začal připravovat bojiště. Olepil jsem lišty páskou. „Počkej,“ zastavila mě žena s rukou na mém rameni. „Ty lišty jsou hnusné. Jsou odřené. Když už to budeme malovat nabílo, ty šedivé lišty tam budou svítit jako pěst na oko.“ Zamyslel jsem se. Měla pravdu? Možná trochu. „Dobře, koupím nové lišty. Stovka sem, stovka tam.“ To byla první chyba. Ukázal jsem slabost. Ustoupil jsem.
V sobotu ráno jsem stál v hobbymarketu. V košíku barvu a lišty. Zvoní telefon. „Lásko? Koukala jsem na tu chodbu, jak jsi to vyklidil. Ta podlaha je strašná. To lino pamatuje ještě Husáka. Když už je to vystěhované, neměli bychom tam rovnou hodit plovoučku? V akci mají ten krásný dub sonoma.“
Zastavil jsem se uprostřed uličky s hmoždinkami. Cítil jsem, jak mi na čele naskakuje žíla. „Ale to znamená vytrhat lino, vyrovnat podklad… to není práce na dvě hodiny!“ „Prosím tě, soused to měl za odpoledne. Přece tam nedáš novou malbu k té hnusné zemi. To by byla zbytečná práce.“
Všimněte si té argumentace. Zbytečná práce. Udělat to levně je zbytečné. Udělat to draze je nutnost. Koupil jsem podlahu. Rozpočet se zvedl z 1 500 Kč na 15 000 Kč. Ale pořád jsem si říkal: Dobře, bude to hezké, aspoň bude klid.
Vrátil jsem se domů, naložený jako soumar. Začal jsem strhávat lino. Prach, špína, beton. Byl jsem zpocený až na… no, všude. Manželka stála ve dveřích do obýváku a zamyšleně si měřila futra. „Co je?“ zavrčel jsem. „No… ta nová podlaha bude vyšší. Ty dveře budou drhnout. A navíc, tyhle kovová futra jsou strašná. Když už děláme podlahu a zdi, tak ty ocelové zárubně to úplně zabijí. Chtělo by to obložky.“
„Ne!“ zařval jsem. „Nebudu bourat futra! To je na zedníka! To je bordel v celém bytě!“ „Ale Petře,“ nasadila ten svůj klidný, pečovatelský tón, kterým se mluví s nesvéprávnými pacienty. „Dávat obložky na křivou zeď nemá smysl. A když to neuděláš teď, tak už nikdy. Přece nechceš, aby to vypadalo jako slátanina. Chceš to mít pořádné, ne?“
Znáte ten pocit, když se na vás řítí lavina, a vy máte v ruce jen kávovou lžičku? To jsem byl já.
Do večera jsem vyboural dvoje futra. Kladivem a majzlíkem, protože flexa by udělala prach i v lednici (což se stejně stalo). Vypadalo to u nás jako v Grozném po náletu. Suť, cihly, prach. Manželka chodila kolem s hadrem přes pusu a říkala: „Vidíš, jak to jde, když se chce.“
V neděli ráno přišla finální rána. „Hele, když už nemáme ty dveře a děláme tu podlahu… ty vchodové dveře netěsní. A nejsou bezpečné. Četla jsem, že teď jsou dotace na bezpečnostní dveře. Měli bychom to vzít z jedné vody načisto.“
Seděl jsem na pytli s cementem, v ruce zvětralé pivo, a díval jsem se do prázdna. Z původního plánu „přetřít šmouhu“ jsme se dostali do fáze „generální rekonstrukce vstupního prostoru“.
O týden později. Máme novou výmalbu (Cappuccino, protože bílá je prý nemocniční). Máme novou vinylovou podlahu. Máme nové obložkové zárubně a nové interiérové dveře. A čekáme na firmu, co nám přijde namontovat bezpečnostní vchodové dveře za čtyřicet tisíc.
Celková suma? Přestal jsem to počítat u osmdesáti tisíc, abych nedostal infarkt. Když jsem včera seděl v té nové, nádherné chodbě a bál se na cokoliv sáhnout, aby se to neušpinilo, přišla manželka. Usmívala se. „Vidíš? Je to nádhera. Jsem ráda, že jsi mě poslechl. Je to úplně jiný byt.“ Pokýval jsem hlavou. Neměl jsem sílu odporovat. Pak se rozhlédla, její pohled projel otevřenými dveřmi do koupelny a zastavil se na kachličkách z devadesátých let. „Ty, Petře… když teď vidím tu krásnou novou podlahu na chodbě, ta koupelna k tomu vůbec neladí. A když už máme ten bordel v bytě…“
Vstal jsem, vzal jsem si klíče od auta a beze slova odešel. Jel jsem do garáže. Tam je betonová podlaha, olejové skvrny a regály svařené z lešenářských trubek. Nic tam neladí s ničím. A je to tam dokonalé.
Je to lekce, pánové. Nikdy, opakuji NIKDY, nepřistupujte na větu „když už to děláme“. Je to past. Je to černá díra na peníze a nervy. Pokud po vás žena chce vymalovat, kupte jí obraz a pověste ho přes tu šmouhu. Vyjde to levněji a zůstanou vám futra.
