Článek
Být single po pětatřicítce je v naší společnosti stále vnímáno jako diagnóza. Lidé to neřeknou nahlas, ale vidíte to v těch soucitných úsměvech, když přijdete na svatbu sestřenice bez doprovodu. Slyšíte to v tónu hlasu, když se teta zeptá: „A co ty, Klárko? Pořád nic?“ To „nic“ mě bolí nejvíc. Jako by můj život, moje úspěchy, moji přátelé a mé záliby byly „nic“, dokud k nim nepřibude mužské jméno.
Moje starší sestra Jana je generálem těchto záchranných misí. Jana je vdaná, má dvě děti a hypotéku na dům za Prahou. Miluje mě, tím jsem si jistá. Ale její láska je dusivá. Je přesvědčená, že žena bez muže je jako loď bez kormidla – bezcílně bloudící a odsouzená ke ztroskotání. Nechápe, že já jsem kapitánem své lodi ráda.
Vše vyvrcholilo minulý víkend na tátových sedmdesátinách.
Už když jsem vcházela do zahrady, cítila jsem ve vzduchu spiknutí. Jana mě vítala s podezřele zářivým úsměvem a hned mě táhla k zahradnímu altánu. „Musíš poznat Michala,“ špitla mi do ucha spiklenecky. „Je to kolega manžela. Rozvedený, zajištěný, a představ si – taky rád čte!“
Michal tam seděl, svíral v ruce pivo a tvářil se stejně rozpačitě jako já. Byl to ten typ setkání, které je odsouzeno k zániku ještě před prvním slovem. Posadili nás vedle se, jako dvě děti ve škole, a rodina kolem nás kroužila s nenápadností slona v porcelánu.
Snažila jsem se být milá. Michal nebyl špatný člověk. Byl to slušný chlap, který po rozvodu hledal zázemí. Ale během deseti minut konverzace jsem pochopila, že nehledá partnerku, ale hospodyni a matku pro své děti, které mají víkendy u něj. Mluvil o tom, jak potřebuje ženskou ruku v domě, jak neumí vařit, jak je smutné usínat sám.
Dívala jsem se na něj a sevřel se mi žaludek. Ne z něj, ale z té situace. Rozhlédla jsem se po zahradě. Viděla jsem mámu, jak na nás z dálky mrká a zvedá palec nahoru. Viděla jsem Janu, jak spokojeně přikyvuje.
V tu chvíli jsem se cítila neskutečně ponížená. Připadala jsem si jako zboží ve výprodeji, kterému končí záruční lhůta, a tak ho rodina nabízí prvnímu zájemci, který projeví aspoň trochu zájmu. Nezáleželo jim na tom, jestli si budeme rozumět, jestli tam přeskočí jiskra. Stačilo jim, že je to „slušný muž“ a já jsem „žena ladem“. Byli ochotni mě prodat lacino jen proto, aby zaplnili tu kolonku vedle mého jména.
„Promiňte, Michale,“ přerušila jsem jeho monolog o rekonstrukci koupelny. „Jste fajn chlap, ale já teď nikoho nehledám.“
Jeho překvapený výraz a následné ticho u stolu byly ohlušující.
Když jsem odcházela, Jana mě dohnala u branky. Byla naštvaná. „Co to s tebou je, Kláro? Vždyť byl skvělý! Co bys jako chtěla? Prince na bílém koni? Uvědomuješ si, kolik ti je?“
„Uvědomuju,“ řekla jsem klidně, i když se ve mně všechno třáslo. „Ale ty si neuvědomuješ, že já nejsem nešťastná. Já netrpím. Trpím jenom tady, s vámi, když se mě snažíte opravit, jako bych byla rozbitá.“
Jela jsem domů a plakala. Ne proto, že jsem sama. Ale proto, že lidé, kteří by mě měli znát nejlépe, mě vlastně vůbec neznají. Nevidí mou svobodu, vidí jen prázdnotu. Nevidí, že mé večery s knihou a čajem jsou volbou, ne nutným zlem.
Když jsem odemkla svůj byt, přivítalo mě ticho. Pro někoho by bylo děsivé, pro mě bylo léčivé. Bylo to moje ticho. Nikdo po mě nic nechtěl, nikdo mě nesoudil, nikdo nečekal, že mu uvařím nebo vyperu.
Už vím, že rodinu nezměním. Jana bude dál hledat ženichy a máma se bude dál trápit tím, kdo se o mě postará ve stáří. Ale já už se nenechám vtlačit do role oběti. Jsem Klára, je mi třicet osm a jsem kompletní. Muž by byl v mém životě vítaným hostem, třešničkou na dortu, ale není to ten dort samotný. A dokud to nepochopí oni, budu si to muset o to častěji opakovat já sama.
