Článek
E-mail jsem otevřela v tramvaji cestou do práce. Byla to obyčejná připomínka, že se blíží konec zaplaceného období a máme se ozvat kvůli dalšímu postupu. Vystoupila jsem o zastávku dřív. Najednou jsem mezi těmi lidmi nedokázala sedět.
S Petrem jsme spolu byli sedm let. Dítě jsme začali zkoušet po dvou letech, kdy jsme se nastěhovali do společného bytu. Nejdřív jsme si říkali, že máme čas. Pak přišla vyšetření a léčba. Dva přenosy embryí se nepovedly. Další dvě zůstala zmrazená na klinice.
Pamatuji si, jak jsme po posledním neúspěchu seděli v autě na parkovišti. Petr mě držel za ruku a říkal, že si odpočineme a zkusíme to znovu. Věřila jsem mu. Myslím, že tomu tehdy věřil i on.
Jenže už jsme se skoro nebavili o ničem jiném. Já věděla, kdy mám který lék a vyšetření, on se ptal, kolik dní si má vzít volno. Když navrhl víkend pryč, odmítla jsem, protože by mohl vyjít na termín další návštěvy kliniky. Nakonec přestal navrhovat cokoli.
Nerozešli jsme se kvůli jiné ženě ani při velké hádce. Jednou večer Petr řekl, že už se domů netěší. Já se rozplakala hlavně proto, že jsem mu rozuměla. Poslední měsíce jsem čekala, až odejde do práce, abych mohla být sama. Přesto mě vyděsilo, když si opravdu začal hledat byt.
Od rozchodu uplynulo osm měsíců. Sehnala jsem menší pronájem v Brně, změnila práci a naučila se chodit na oslavy bez něj. Kamarádce jsem dokonce řekla, že je mi líp. Nebyla to lež.
O embryích jsme při stěhování nemluvili. Já nezačala, on se nezeptal.
Po tom e-mailu jsem mu napsala. Zavolal ještě večer. Zpočátku jsme řešili, komu přišla připomínka a co je potřeba zjistit. Pak řekl, že by už uchovávání nechtěl prodlužovat.
„My dva přece dítě mít nebudeme.“
Vadilo mi, jak klidně to vyslovil. Jako kdybychom se bavili o zrušení společného předplatného. Vyjela jsem na něj, že nemůže všechno zahodit jen proto, že se odstěhoval. Petr chvíli mlčel.
„Kláro, já jsem se neodstěhoval na zkoušku.“
Vím, že embryo není hotové dítě ani jistota, že bych otěhotněla. Přesto si při představě ukončení uchovávání nevybavím laboratorní zprávu. Vidím Petra, jak mi po odběru pomáhal obout boty. A sebe, jak jsem cestou domů poprvé po dlouhé době měla pocit, že by se to mohlo podařit.
Navrhla jsem mu, jestli bychom nemohli zkusit ještě jeden přenos. Řekla jsem, že bych se o dítě postarala sama. Už během té věty jsem ale věděla, že mu slibuji něco, co tak jednoduché není.
„Ty bys byla jeho máma. Já bych pořád byl jeho táta,“ odpověděl. „Nemůžu ti slíbit dítě, když už s tebou nechci žít.“
Kamarádka mi říká, ať si nechám čas. Petr souhlasil, že si nejdřív společně zjistíme podmínky kliniky, a nabídl, že se domluvíme na dalším roce uchovávání. Výslovně ale dodal, že tím nemění názor na další léčbu. Byla jsem mu vděčná. A vzápětí jsem začala přemýšlet, jestli si to za rok přece jen nerozmyslí.
Právě to mě na sobě děsí. Myslela jsem, že jsem náš rozchod přijala. Teď se přistihnu, jak čekám na zprávu od něj, ačkoli ještě před měsícem mi naše mlčení docela vyhovovalo.
Zítra mám zavolat na kliniku. Sepsala jsem si otázky o uchovávání a potřebných souhlasech, abych se měla čeho držet. Tu jednu otázku, která mě trápí nejvíc, jsem nenapsala. Jestli se pořád snažím zachovat možnost mít dítě, nebo čekám, že se díky ní vrátí i Petr.
