Článek
Je 14:50. Srdce mi začíná bušit rychleji, žaludek se svírá. Ne ze stresu z termínů, ty mám dávno splněné. Je to stres z odchodu. Rychle dopisuju poslední e-mail, jednou rukou vypínám počítač, druhou už lovím v kabelce klíče od auta. Musím zmizet přesně. Minuta zpoždění znamená, že nestihnu dceru vyzvednout z družiny a syn bude stát před školou v dešti. Kolem mě panuje klid. Můj kolega Tomáš, který sedí u stolu naproti, si zrovna dává nohy na stůl a s úsměvem scrolluje zprávy na mobilu. Má čas. On tam bude do pěti. To, že za celé dopoledne udělal polovinu toho co já, nikoho nezajímá. On je totiž v kanceláři „vidět“.
Zvedám se a snažím se být neviditelná. Plížím se k východu jako zloděj, i když mám odpracováno. „Tak co, paní inženýrko, už máte padla? Zase poloviční dovolená?“ ozve se ode dveří kanceláře šéfa. Zastavím se a křečovitě se usměju. Cítím, jak mi rudnou uši. Není to dovolená, chtěla bych mu křičet do obličeje. Jdu na druhou směnu. Jdu dělat taxikáře, kuchařku, učitelku a psychologa. A ty hodiny, co mi tady „chybí“, jsem si nadpracovala tím, že jsem nešla na oběd a jedla bagetu nad klávesnicí, zatímco vy jste byli hodinu a půl na meníčku v restauraci. Ale neřeknu nic. Jen kývnu. „Ano, musím pro děti. Zítra tu budu dřív.“
Nejhorší na tom není ta únava. Na tu si člověk zvykne. Nejhorší je ta finanční facka, která přichází každý měsíc. Když jsem žádala o zkrácený úvazek na šest hodin, HR manažerka se tvářila, jako by mi dávala ledvinu. „No, můžeme to zkusit, ale samozřejmě musíme upravit mzdu,“ řekla sladce. Upravili ji. Brutálně. Beru o třetinu méně než Tomáš. Přitom objem mé práce se nezmenšil. Mám na starosti stejný počet klientů, stejné projekty. Jen na to mám méně času. Firma ušetřila, já krvácím. Když jsem si o tom zkusila promluvit, dostala jsem přednášku o tom, jak je pro ně moje pozice „organizačně náročná“ a že bych měla být vděčná za tu vstřícnost. Vstřícnost, která mi nezaplatí ani kroužek angličtiny.
A pak přijde podzim. Období rýmiček a kašlíků. Když mi v deset dopoledne zazvoní telefon a na displeji svítí „Školka“, polije mě studený pot. Ne strachem o dítě, to je až druhá emoce. První je panika z reakce v práci. Zvedám to šeptem na toaletě. „Mami, Kubíkovi je špatně, má horečku.“ Zavřu oči. Vím, co bude následovat. OČR. Půjdu za šéfem, on protočí panenky, zhluboka si vzdychne a řekne: „Zase? Vždyť tu nebyl minulý týden.“ Budu se omlouvat. Budu slibovat, že budu pracovat po večerech z domova, až horečka klesne. Budu se cítit jako nespolehlivý element, jako přítěž.
Tomáš děti nemá. Když je nemocný on, prostě si vezme sick day a nikdo to neřeší. Když je nemocné moje dítě, jsem za problémovou. Včera jsem zůstala v práci o hodinu déle, abych dohnala resty před blížící se uzávěrkou. Děti hlídala babička. Tomáš odcházel se mnou. Na parkovišti se na mě podíval a uznale hvízdl: „Teda, ty dneska jedeš. Ale chápu, potřebuješ prémie na Vánoce, co?“ Měla jsem chuť se rozbrečet. Žádné prémie nebudou. Na zkráceném úvazku na ně podle interních pravidel nemám nárok. Jsem jen levný motor, který táhne firmu, dokud se nezadře.
Nasedla jsem do auta a ruce se mi třásly na volantu. Mám dvě vysoké školy, mluvím třemi jazyky, mám patnáct let praxe. A přesto si připadám jako žebrák, který musí být vděčný za to, že mu dovolí pracovat za almužnu, jen proto, že má dělohu a zodpovědnost za další generaci. Dojela jsem ke školce, setřela si slzu, nasadila úsměv číslo pět a šla obejmout své děti. Ony za to nemůžou. Ale někdy, když večer padám únavou do postele a vím, že mě ráno čeká další sprint o závod s časem a předsudky, si říkám, jestli ta cena za „možnost pracovat“ není až příliš vysoká.
