Článek
„Tak už vám tady nebudu přidělávat práci.“
Hanka to řekla v pondělí ráno a postavila na stůl krabici zákusků. Objala jsem ji. Byla jsem ráda, že ji vidím v kanceláři, oblečenou jako dřív, s kabelkou, kterou vždycky položila na volnou židli.
Pak se zeptala, co si má převzít jako první.
„Dneska nic. Rozkoukej se.“
Znělo to hezky. Taky jsem to tak zčásti myslela.
Je mi šestačtyřicet a v naší malé firmě pracuju jedenáct let. Hanka měla na starosti klienty, já hlavně objednávky a podklady. Když na jaře onemocněla, šéf její práci rozdělil. Většina telefonátů nakonec skončila u mě.
První týdny jsem chodila domů vyřízená. Nevěděla jsem, co komu slíbila, kde najdu poslední nabídku ani proč jeden zákazník odmítá mluvit s kýmkoli jiným. Hance jsem psala jen občas. Nechtěla jsem ji při léčbě obtěžovat kvůli termínu dodávky.
Postupně jsem se zorientovala.
Pak mě to začalo bavit.
Klienti si zapamatovali moje jméno. Šéf se mě před poradou ptal, co si o zakázce myslím. Když jsem navrhla změnu, opravdu jsme ji zkusili. Doma jsem poprvé po dlouhé době vyprávěla o práci něco jiného než to, kolik toho zase bylo.
Hance jsem přitom pořád psala, že se těšíme, až bude zpátky.
Nelhala jsem.
Jen mě tehdy nenapadlo, co všechno se jejím návratem vrátí na původní místo.
Nabízela jsem pomoc, o kterou už nestála
První týden jsem jí nechala pár jednodušších věcí. Aspoň tak jsem si to vysvětlovala. U větších zakázek jsem říkala, že je radši dokončím, protože znám všechny změny.
Hanka přikývla. Potom se začala ptát konkrétněji.
„Pošleš mi poslední nabídku pro Krále?“
„Jo, jen ještě čekám na odpověď.“
„Tak mu zavolám.“
„Já už s ním mluvila. Nech to zatím na mně.“
Podívala se na mě, ale nic neřekla.
Odpoledne mi ten klient zavolal znovu. Hanka seděla vedle a já se s ním několik minut domlouvala na schůzce. Když jsem položila telefon, řekla, že by na ni chtěla jít taky.
Odpověděla jsem, že tam nemusíme být dvě.
Teprve když jsem to slyšela nahlas, došlo mi, jak to zní.
Hanka zavřela sešit.
„Ivano, já jsem se vrátila do práce. Ne na návštěvu.“
Začala jsem vysvětlovat, že ji nechci hned zahltit. Jenže ona mi řekla, že se ozve sama, když bude potřebovat ubrat. Potřebuje hlavně vědět, co teď dělá ona a co já.
Bylo mi trapně.
Ještě víc mi bylo trapně večer, když se manžel zeptal, jestli se mi už konečně ulevilo. Řekla jsem, že ano. Pak jsem deset minut mluvila o tom, proč zrovna tyhle klienty nemůžu předat.
„A chceš je předat?“ zeptal se.
Naštvala jsem se na něj. Nemusel mi připomínat otázku, které jsem se celý den vyhýbala.
Musela jsem říct, co chci, bez odvolávání na její zdraví
Druhý den jsem šla za šéfem. Čekala jsem, že mi nějakou část práce nechá. Vždyť viděl, že ji zvládám.
Řekl, že počítal s návratem k původnímu rozdělení.
„Byl to přece zástup.“
Měl pravdu. Nikdo mi neslíbil jinou pozici. Já jsem si ji jen během několika měsíců začala představovat.
Poprvé jsem mu řekla, že bych se chtěla víc věnovat klientům. Ne proto, že Hanka ještě něco nezvládne. Protože mě ta práce baví a myslím, že mi jde.
Zeptal se, kdo by pak převzal moje objednávky. Na to jsem připravenou odpověď neměla. Máme si nad tím sednout příští týden. Odešla jsem bez příslibu, ale alespoň už věděl, o čem se chci bavit.
Hance jsem potom poslala podklady a omluvila se, že jsem předání natahovala.
„Já vím, že jsi toho měla hodně,“ řekla.
Mohla jsem u toho zůstat.
Místo toho jsem dodala, že se mi některé věci vracejí těžko. Chvíli mlčela. Pak řekla, že ona se zase bála, jestli tu pro ni po těch měsících vůbec bude místo.
To mě předtím nenapadlo. Já její návrat sledovala podle toho, co budu muset odevzdat. Ona podle toho, k čemu ji ještě pustím.
Další dny jsme spolu mluvily hlavně o zakázkách. Na kávu si šla s kolegyní z účtárny. Nešla jsem za nimi.
Na schůzku jsme nakonec šly obě. Klient se první otázkou obrátil na mě a já automaticky začala odpovídat. Potom jsem nechala Hanku doplnit, co jsme spolu ráno prošly.
Měla jsem ještě něco na jazyku. Tentokrát jsem počkala.
Po návratu do kanceláře jsem našla zprávu od jiného zákazníka. Psal už zase Hance, já byla jen v kopii. Chvíli jsem na ni koukala a pak si otevřela svoje objednávky.
Ve čtvrtek mám schůzku se šéfem. Tentokrát si na ni připravuju vlastní návrh.
