Článek
Jsem chlap. Mám rád čísla, efektivitu a jasné výsledky. Když vidím, že cena elektřiny stoupá, hledám, kde ušetřit jinde. Když vidím, že nám rostou děti (dva synové ve vývinu, kteří snědí i omítku kolem lednice), vidím rovnici: Potřebujeme proteiny a potřebujeme, aby nás to nezruinovalo.
Většina z nás vyrostla na sídlišti. Jedli jsme kuřata, která vypadala jako kuřata, a nikdo neřešil, jestli měla před smrtí výhled do zahrady a jméno. Přežili jsme. Jsme tady. Dnes? Dnes mám pocit, že pokud nákup nemá certifikát o duševní pohodě zvířete a nestojí trojnásobek, je to odpad.
Můj „nepřítel“ není moje žena. Miluju ji. Můj nepřítel je ta neviditelná armáda influencerů, článků o zdravé výživě a marketingových mágů, kteří jí namluvili, že láska k rodině se měří tím, kolik utratíme za „čisté“ potraviny.
Včera jsem šel nakoupit. Měl jsem jasný úkol: maso na víkend. V chladicím boxu na mě svítila ta magická žlutá nálepka. „Kuře celé, 79 Kč/kg“. Datum spotřeby za dva dny. Maso vypadalo růžově, normálně, jedle.
V hlavě mi naskočil kalkulátor. Vedle leželo „Farmářské kuře z volného chovu“. Cena? 289 Kč/kg. Udělal jsem rychlý propočet. I kdyby to levné kuře bylo napíchané vodou a v troubě se scvrklo o 20 %, pořád je ten cenový rozdíl propastný. Za cenu jednoho „šťastného“ kuřete můžu mít tři ta „normální“. I po odečtení „ztrát“ mám pořád dvojnásobek masa na talíři. Cítil jsem se jako vítěz. Jako lovec, který právě skolil mamuta a ušetřil kmenu energii. Hodil jsem do košíku dva kusy, k tomu pár kilo brambor a s pocitem dobře vykonané práce (a ušetřených čtyř stovek) jsem zamířil k pokladně.
Myslel jsem si, že mě doma pochválí. Že řekne: „Super, táto, zbude na ten výlet v létě.“ Jak hluboce, naivně jsem se mýlil.
Přišel jsem domů, vyložil nákup na linku. Žena přišla, usmála se, ale pak její pohled padl na ty dva balíčky v plastu. Úsměv zmizel rychleji než moje výplata. Vzala balíček do ruky, jako by to byl odjištěný granát.
„To nemyslíš vážně,“ řekla tiše. „Ty jsi koupil tohle? Z Polska? V akci?“
Začal jsem argumentovat cenou a tím, že v EU platí pro všechny stejné hygienické normy. Chyba. „Mně je jedno, kolik to stálo! Víš, čím to krmí? Víš, že to zvíře nikdy nevidělo slunce? Že je to napíchané antibiotiky a růstovými hormony? Chceš, aby kluci měli prsa v deseti letech?“
Atmosféra v kuchyni zhoustla tak, že by se dala krájet. A ne tím levným nožem, co máme. Během pěti minut jsem se dozvěděl, že:
- Jsem ignorant, kterému nezáleží na zdraví dětí.
- Podporuju týrání zvířat v klecích.
- Kupuju "drahou vodu" (moje matematická obhajoba o poměru cena/výkon nebyla připuštěna k jednání).
Kuřata skončila v mrazáku jako „nouzovka pro psa“ nebo „když budu vařit jen pro tebe“. Dětem se udělaly těstoviny se zeleninou. Já jsem seděl u stolu, žvýkal suché penne a přemýšlel, kde se stala chyba.
Tohle není o kuřeti. Kdyby šlo jen o blbé maso, mávnu nad tím rukou. Ale tohle jde hlouběji.
Bolí mě ten dvojí metr. Když já přinesu domů peníze (vydělané stresem a časem), je to samozřejmost. Když se snažím s těmi penězi hospodařit efektivně, jsem lakomec nebo hazardér se zdravím. Žena v tom kuřeti nevidí jídlo. Vidí v něm selhání. Vidí v něm strach, který do ní pumpují sociální sítě – pokud nedáš dětem to nejlepší (čti nejdražší), jsi špatná matka.
A já? Já se cítím bezmocný. Chtěl jsem být užitečný. Chtěl jsem zajistit rodinu. Místo toho jsem za nepřítele. Můj „jazyk lásky“ je postarat se a zabezpečit. Její „jazyk lásky“ je chránit a pečovat. Tyhle dva jazyky se u nás v kuchyni srazily a ani jeden nerozumíme tomu druhému. Není mi líto těch peněz za bio kuře, které budeme muset koupit příště. Je mi líto, že moje snaha o racionální přístup je brána jako útok na bezpečnost rodiny.
