Článek
Obálku jsem položila mezi jeho talíř a skleničku šest týdnů před výročím. Uvnitř byla fotografie malého hotelu na Krétě, kam jsme přijeli jako novomanželé, a potvrzení zájezdu na začátek června. Hotel měl nové balkony, ale modrá branka zůstala stejná. Pátrala jsem po něm několik večerů. Z úspor, které jsem si odkládala na dovolenou, jsem zaplatila zálohu a těšila se, jak Petr branku pozná.
Poznal ji hned. Potom obrátil list a přejel prstem po řádku s odletem. „Tys to už objednala?“ zeptal se. Čekala jsem úsměv, možná poznámku, že jsem blázen, když tolik utrácím. Místo toho chtěl vědět, jestli se to dá zrušit. Vzala jsem mu papír z ruky. „Kdyby se ti nehodil termín, můžeš to říct normálně.“ Jenže termín mu vyhovoval. Dovolenou jsme měli oba nahlášenou dávno.
Nejdřív mluvil o letišti, čekání a vedru. Připomněla jsem mu, že v červnu jsme tam byli i poprvé. Nakonec řekl: „Já už nechci letět.“ Vyjmenovala jsem všechny naše dovolené, jako bych dokazovala chybu v účtu. Kréta, Mallorca, dvakrát Bulharsko. Vždycky přece letěl. Petr hleděl na modrou branku a odpověděl, že právě to se mi snaží vysvětlit. Pokaždé se bál a pokaždé doufal, že příště to bude lepší.
Vybavilo se mi, jak na letištích skoro nemluvil a v letadle odmítal jídlo. Brala jsem to jako jeho obvyklou otrávenost z cestování. Já měla ráda i ten začátek: kufry u dveří, ranní autobus, první pohled z okénka. Když mi jednou při přistání sevřel ruku, smála jsem se, že už jsme skoro dole. Teď řekl, že ho někdy děsila zpáteční cesta už večer po příletu. „Proč jsi mi to neřekl?“ „Styděl jsem se. Ty ses těšila a já ani neuměl vysvětlit, čeho se vlastně bojím.“
Připomněl, že několikrát navrhoval cestu autem. To ano, ale nikdy neřekl proč. „Myslela jsem, že chceš ušetřit.“ Přikývl. Nechal mě při tom. Měla jsem vztek. Roky jsem vyprávěla, jak nás moře pokaždé vytáhne z běžného života a jak nám tam bývá dobře. Petr u toho seděl a přikyvoval. Najednou jsem nevěděla, které chvíle měl opravdu rád a které jen vydržel kvůli mně. „Neříkám, že ty dovolené byly špatné,“ opakoval. Jenže já slyšela přesně tohle.
Další den jsem zavolala do cestovní kanceláře. Nechala jsem si poslat vyčíslení storna a zatím nic nerušila. Část zaplacené zálohy bychom ztratili. Petr navrhl, abychom chybějící peníze na jinou dovolenou doplnili ze společné rezervy na zahradní stůl. To mě rozčílilo znovu. Já vybírala návrat na místo, kde jsme začínali, a on už přesouval peníze, abychom tam nemuseli.
Večer jsem ze skříně vytáhla album ze svatební cesty. Chtěla jsem mu ukázat, o co přijdeme. Na jedné fotografii stál před přístavem, v ruce igelitku s broskvemi. Myslela jsem, že to bylo po výletě do soutěsky. Petr si přisedl na koberec a opravil mě. Ten den jsme nikam nejeli. Seděli jsme na balkoně, protože jsem měla odřené paty, a on chodil nakupovat. Pamatoval si i to, že jsem broskve krájela vypůjčeným nožíkem na podšálku.
U fotografie chrámu nevěděl, jak se jmenoval, ale vzpomněl si na večer, kdy jsme kvůli dešti zůstali v hotelové jídelně a hráli karty s dvojicí z Jihlavy. „Tady nám bylo dobře,“ řekl nad snímkem mokré dlažby a cizích ručníků přes zábradlí. Mně tehdy připadal jako promarněný den. Album jsem nechala otevřené na koberci. Nebyla jsem připravená vzdát se cesty, ale přestala jsem mu ukazovat další pláže.
Za pár dní jsem přišla s vlakem. Mohli bychom dojet k Jadranu, vybrat menší penzion a být u vody bez jediného letu. Měla jsem otevřené spojení a chtěla hned hledat ubytování. Petr si ani nesedl k počítači. „Prosím tě, dneska nic neobjednávej.“ Namítla jsem, že jsem přece našla řešení. Řekl, že mi nechce znovu něco odsouhlasit jen proto, že se tolik těším. Zavřela jsem notebook prudčeji, než bylo nutné.
Zájezd jsme zrušili následující pondělí. Potvrzení přišlo do mého e-mailu a chvíli jsem ho nechala neotevřené. Pak jsem si spočítala, kolik na dovolenou zůstává. Souhlasila jsem s přesunem peněz a zahradní stůl jsme nekoupili. Když mi později kamarádka řekla, že ona by manžela prostě přesvědčila, nepřidala jsem se. Jen jsem odpověděla, že Petr nechtěl letět. Pořád mě mrzelo, že jsem se to dozvěděla až nad zaplaceným dárkem.
Na výročí jsme byli doma. Odpoledne jsme rozložili starý autoatlas a Petr hledal pobřeží, ke kterému bychom mohli dojet. Ukázala jsem na malé město u moře. Zeptal se, jak to tam vypadá, a musela jsem přiznat, že nevím. Chtěla jsem vzít telefon a najít fotografie. Pak jsem se ho zeptala, jestli by chtěl cestou někde přespat, nebo jet najednou. Počítal prstem vzdálenost po stránce. Já se ještě jednou podívala na Krétu ve výřezu v rohu mapy. Ten večer jsme žádnou cestu nevybrali.
