Článek
Všichni to známe. Reklama v televizi vám ukáže spokojenou rodinku, která odejde na procházku, a zatímco si venku hází frisbee, doma se děje magie. Malý, tichý disk jezdí po podlaze, vysává prach, vytírá a snad i vaří kafe. Vrátíte se do sterilně čistého bytu. To byl důvod, proč jsem kývl, když manželka přišla s tím, že nutně potřebujeme robotický vysavač. „Ušetří nám to spoustu času, Petře,“ říkala. „A v té aplikaci si můžeš nastavit zóny!“ Slyšel jsem „aplikace“ a „zóna“, moje technické srdce zaplesalo. Koupili jsme model, který stál jako ojetá Felicie, a přinesli ho domů.
První varování přišlo hned při vybalování. Manželka se na ten černý plastový puk podívala s něhou, jakou jsem u ní neviděl od narození naší první dcery. „Bude se jmenovat Karel,“ rozhodla. Zkusil jsem namítnout, že je to vysavač, model XZ-5000, a že vysavače nemají jména. Byl jsem umlčen pohledem. Takže máme Karla.
A tehdy začalo peklo.
Můj původní plán – zmáčknu tlačítko a jdu se dívat na fotbal – vzal za své hned první den. Ukázalo se totiž, že Karel je sice „inteligentní“, ale jeho inteligence je na úrovni lumíka po lobotomii. Aby Karel mohl vůbec vyjet, musíte mu připravit terén. To znamená: zvednout všechny židle na stůl (jako v hospodě po zavíračce), odklidit boty z předsíně, protože Karel miluje tkaničky, a hlavně – kabely.
Kabely jsou pro robotické vysavače tím, čím jsou pro chlapy utopenci. Neodolatelnou pochoutkou. Pokud někde necháte nabíječku na telefon, Karel ji najde. Namotá ji do hlavního kartáče takovou silou, že to vypadá, jako by se chtěl oběsit. Takže místo abych si sedl, trávím dvacet minut tím, že lezu po čtyřech a dělám „Přípravu operačního prostoru“. Manželka tomu říká „malý úklid před velkým úklidem“. Já tomu říkám práce navíc. S klasickým vysavačem bych to měl hotové za deset minut a nemusel bych zvedat gauč.
Když už se Karel konečně rozjede, nastává fáze dvě: Pozorování idiota. Výrobce tvrdí, že vysavač si mapuje prostor laserem. Já tvrdím, že Karel je slepý a naváděný náhodným generátorem nárazů. Sledujete ho, jak jede rovně, zastaví se u nohy stolu, narazí do ní. Couvne. Otočí se o pět stupňů. Narazí znova. Takhle to udělá desetkrát. „On se učí,“ šeptá manželka dojatě. „Ne, on je blbej,“ oponuju já. „Kdybych takhle parkoval auto, tak mi sebereš klíčky.“
Ale to nejhorší přichází večer. Manželka zavelí: „Karel je plný, musíš ho vysypat.“ Proč já? Protože je to „technika“. A technika je chlapská práce. Otevřu tu malou nádobku. Prach vyletí všude kolem, takže musím vzít normální smeták a zamést to. Ale to není všechno. Musím vyčistit kartáče. Pánové, jestli máte doma ženy s dlouhými vlasy, víte, o čem mluvím. Namotané vlasy na rotačním kartáči vytvoří hmotu, která je pevnější než kevlar. Nůžkami to nejde, nožem se bojíte, že přeříznete ty gumové lamely. Sedím v dílně, pod lampou, v ruce mám kombinačky a pinzetu a provádím pitvu vysavače. Vytahuju chuchvalce vlasů, nití a bůhvíčeho. Trvá mi to půl hodiny. Jsem špinavý, naštvaný a bolí mě záda. „Už je Karel čistý?“ zavolá manželka z obýváku, kde si čte knížku. „Jo! Karel je jako ze škatulky!“ zařvu a mám chuť Karla prohodit zavřeným oknem.
Vrchol absurdity nastal minulý víkend. Karel se zasekl. Aplikace mi poslala notifikaci: „Karel je v nesnázích. Zkontrolujte levé kolo.“ V nesnázích. Chudáček. Našel jsem ho pod postelí v ložnici. Najel na ponožku. Jednu obyčejnou pánskou ponožku, kterou jsem tam… ehm… asi omylem kopl. Karel ji vcucl, začal se dusit a pak to vzdal. Blikal červeně a vydával zvuky jako umírající R2-D2.
Lehl jsem si na břicho a snažil se ho vytáhnout. Nešlo to. Byl tam vzpříčený. Musel jsem nadzvednout manželskou postel (masiv, dub, váha asi tunu) jednou rukou a druhou rukou lovit robota. Do toho přišla žena. „Jéžíš, chudák Karel! Co jsi mu to udělal? Vždyť ho udusíš!“ „Já ho dusím? On mi sežral ponožku! Je to predátor!“ „No, kdybys nenechával ponožky na zemi, tak by se mu to nestalo. Pojď k mamince, Karle, podíváme se na to.“
Vzala ten krám do náruče, ofoukla ho a postavila ho do dokovací stanice. „Musí se napapat,“ řekla a pohladila ho po plastovém krytu. „Běž se nabít, ty náš šikulo.“
Stál jsem tam, v ruce tu ožvýkanou, oslintanou ponožku plnou prachu, a došlo mi to. Prohrál jsem. Ten robot není sluha. Ten robot je tamagoči pro dospělé ženy. Vyžaduje péči, krmení (elektřinou), čištění, a když se mu něco nelíbí, začne řvát. A já jsem jen údržbář.
Kdybych vzal do ruky obyčejný vysavač, za 15 minut mám vyluxovaný celý barák, i rohy (kam se Karel nedostane, protože je kulatý – kdo vymyslel kulatý vysavač do hranatých místností?!). Nemusel bych nic zvedat, nic čistit pinzetou a nemusel bych poslouchat, že má vysavač hlad.
Ale nemůžu ho vyhodit. Protože Karel je teď člen rodiny. Manželka mu dokonce koupila nálepky, takže teď vypadá, že má oči. A tak dál hraju tuhle hru. Večer co večer kontroluju podlahu, hledám zapomenuté gumičky do vlasů a modlím se, aby Karel nenašel cestu do koupelny, kde by mohl spáchat rituální sebevraždu na mokré podlaze.
Někdy si říkám, že si koupím kozu. Ta by ty drobky sežrala taky, nemusela by se nabíjet a aspoň by byl užitek z mléka. A kdyby se zasekla pod postelí, aspoň by to dávalo větší smysl.
