Článek
Naše patnáctiletá Tereza má na vysvědčení většinou jedničky. S manželem jsme proto počítali, že půjde na gymnázium. Jen jsme ještě nevěděli na které. Dcera nás nechala několik týdnů prohlížet školy a pak u večeře oznámila, že chce být kadeřnicí. Nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že se jí povedl nový účes a zase ji to přejde.
Jenže ona už měla vybranou školu. Věděla, jak se tam dostat autobusem, kdy mají den otevřených dveří i kde probíhá praxe. Nabídla jsem, že půjdeme nejdřív na gymnázium. „Tam nechci,“ řekla. Překvapilo mě, jak klidně to vyslovila. Já měla pocit, že právě zahazuje něco, na co jsme se celé roky těšili.
Byla jsem jediná, kdo hledal chyby
Na den otevřených dveří jsme šly spolu. Tereza se ptala na vybavení, praxi a možnosti po vyučení. Já hlavně na to, jestli by si mohla dodělat maturitu. Cestou domů nadšeně vyprávěla o dívce, která jí ukázala cvičnou hlavu. Přerušila jsem ji otázkou, zda si uvědomuje, že bude celý den stát a pracovat i v sobotu.
„Mami, a co kdybych chtěla na uměleckou školu?“ zeptala se. Řekla jsem, že to bychom také musely dobře promyslet. „Ale nebyla bys takhle zklamaná.“ Neodpověděla jsem. Přitom ke kadeřnici chodím ráda, její práci obdivuji a za poslední návštěvu jsem nechala víc peněz, než bych doma přiznala. Jen svou dceru jsem na jejím místě vidět nechtěla.
Nechtěla jsem, aby dopadla jako já
Pracuji v kanceláři, vysokou školu nemám. Nikdy mi to moc nevadilo, dokud jsem nezačala jezdit na oslavy k manželově rodině. Jeho sestra učí, její muž je lékař a o školách svých dětí dokážou mluvit půl odpoledne. Svou práci mám ráda. Jen na těch oslavách někdy hledám způsob, jak o ní mluvit, aby zněla důležitěji. Při poslední návštěvě se švagrová ptala, kam se Tereza hlásí. Odpověděla jsem, že zvažujeme gymnázium. Dcera seděla vedle mě.
Doma mi to připomněla. „Proč jsi jí neřekla, co chci?“ ptala se. Vymlouvala jsem se, že ještě není rozhodnuto. Ve skutečnosti jsem se bála dalších otázek. Hlavně té, proč se holka s jedničkami spokojí s výučním listem. Manžel mi řekl, že jeho sestra nic takového nevyslovila. Měl pravdu. Celý ten rozhovor jsem si vedla sama v hlavě.
Už se mnou nechce vybírat
Pořád mám obavy. Tereza už jednou chtěla být veterinářkou a předtím učitelkou. Jenže tentokrát se oboru věnuje delší dobu, zkouší účesy na kamarádkách a sama si našla informace, které já teprve zjišťuji. Včera jsem jí nabídla, že s ní projdu přihlášku. Řekla, že už ji ukázala tátovi. To mě zabolelo. Dřív nosila všechno nejprve mně.
Večer jsem se jí zeptala, jestli si opravdu myslí, že se za ni stydím. „Za mě ne. Za tu školu asi jo,“ odpověděla. Chtěla jsem jí vysvětlit, že jí jen přeji lehčí život. Jenže ona mi už několik týdnů popisuje život, na který se těší, a já jí pokaždé nabídnu jiný. Zítra máme jít na další den otevřených dveří. Přihlásila jsem nás sama a Tereza se mnou zatím odmítá jít.
