Článek
V restauraci se servírka zeptala Pavla, jakou chce přílohu. Díval se na ni, ale neodpověděl. Zopakovala otázku a on se obrátil ke mně. Řekla jsem, že brambory. Po jejím odchodu se na mě utrhl, proč rozhoduji za něj. Chtěl hranolky.
„Tak jí to řekni,“ odpověděla jsem.
Zbytek oběda jsme skoro nepromluvili.
Pavlovi je devětapadesát. Sluch se mu zhoršoval postupně a dlouho jsme si z toho oba dělali legraci. Televizi pouštěl hlasitěji, občas špatně rozuměl slovu a odpověděl něco úplně jiného. Smáli jsme se. Pak se začal urážet, když jsem se zasmála já.
Na vyšetření šel až poté, co mu dcera řekla, že nemá smysl mu volat. Pořád totiž odpovídal na něco jiného. Sluchadla nakonec dostal, pár dní je nosil a pak je uklidil. Vadilo mu, jak s nimi zní okolí. Nabízela jsem, že s ním půjdu znovu na nastavení. Prý to není potřeba.
Jednou jsem ho slyšela, jak kamarádovi vysvětluje, že tak špatně na tom ještě není. „Nebudu přece chodit s těma věcma jako dědek.“
Od té doby jsem se nějak samozřejmě stala prostředníkem mezi ním a ostatními. Objednávám mu servis auta, opakuji, co říkala prodavačka, a při návštěvách se nakláním k jeho uchu. Jenže když už potřetí vysvětluji stejnou větu, nejsem vždycky milá.
„Nemusíš na mě řvát,“ řekne.
Když mluvím tišeji, zeptá se, co jsem říkala.
Nejhorší jsou hádky o věci, které podle něj vůbec nezazněly. Minulý měsíc jsme měli jet v sobotu k dceři. Řekla jsem mu to dvakrát, on přikývl. V sobotu si ale domluvil práci u kamaráda a tvrdil, že jsem návštěvu zase naplánovala bez něj.
Nevím, jestli mi rozuměl, nebo jen přikývl, aby nemusel znovu žádat o opakování. Já jsem si ale připadala jako lhářka.
Přitom mi chybí hlavně obyčejné povídání. Dřív jsem mu z kuchyně něco zavolala a on odpověděl z obýváku. Teď si musím stoupnout před něj a počkat, až se na mě podívá. Než to udělám, často si řeknu, že ta historka vlastně není důležitá.
Začala jsem si je nechávat pro sebe.
Zlom přišel, když u nás spal pětiletý vnuk. Pavel seděl nad novinami a Matěj mu vyprávěl o výletě ze školky. Dvakrát ho oslovil, potom si vzal obrázek a přišel za mnou.
„Děda se zlobí?“
Řekla jsem, že děda špatně slyší. Pak jsem dodala, že by si měl vzít sluchadla, ale nechce. Pavel poslední větu zachytil. Před Matějem nic neřekl, večer mi ale vyčetl, že z něj dělám protivného starce.
Tentokrát jsem na něj vyjela. Že už mě nebaví vysvětlovat všem kolem, že je má rád, i když jim neodpovídá. Že nemůžu poslouchat za dva. A že kdyby ta sluchadla aspoň zkoušel, měla bych pocit, že se snaží taky.
„Ty už mě ani nenecháš odpovědět,“ řekl. „Rovnou začneš mluvit za mě.“
To mě zarazilo. Vzpomněla jsem si na restauraci. Nemohla jsem tvrdit, že nemá pravdu.
Domluvili jsme se, že mu dám čas a nebudu každé zaváhání okamžitě vyplňovat. On slíbil, že si zavolá kvůli nastavení sluchadel. Číslo ordinace jsem mu nechala na stole. Leží tam už deset dní a já se ho schválně neptám, jestli volal.
Včera jsem seděla vedle něj a chtěla mu vyprávět něco z práce. Nejdřív sáhl po ovladači a ztlumil televizi. Taková maličkost, ale potěšila mě víc, než bych čekala. V polovině vyprávění se zeptal, jak se ta kolegyně jmenuje. Zopakovala jsem to. Tentokrát bez povzdechu.
Nechci po něm, aby slyšel jako ve třiceti. Jen nevím, jak mu vysvětlit, že i já potřebuju být občas vyslyšená, aniž by v tom slyšel další výčitku.
