Článek
Všechno to začalo minulý týden, když Martin přinesl domů prospekty z cestovky. Oči mu zářily, ukazoval mi fotky zasněžených svahů a wellness centra v hotelu, který vybral. Prý si to zasloužíme, celý rok dřeme. Dívala jsem se na ty křídové papíry a místo radosti jsem cítila, jak mi těžknou nohy a svírá se hrudník. Před očima mi totiž neběžel film o sluncem zalité sjezdovce a Aperolu na terase. Viděla jsem realitu minulých let. Viděla jsem hory špinavého prádla, které se nevejdou do miniaturních skříní v apartmánu. Cítila jsem ten pach mokrých vlněných ponožek sušících se na radiátoru, o které budu zakopávat, zatímco se budu snažit v cizí kuchyni s tupým nožem uvařit špagety pro čtyři hladové krky, protože jíst každý den v restauraci je „zbytečně drahé“.
Martin to má nastavené jinak. Pro něj dovolená začíná v momentě, kdy zaklapne kufr auta. On je ten hrdina, co „to všechno naložil“ a odřídil osm hodin cesty. Jenže pro mě v tu chvíli končí čtrnáctidenní maraton, kdy jsem musela zajistit všechno od lékárničky přes náhradní rukavice až po zábavu do auta. A jakmile dorazíme na místo, jeho role končí. „Jdu si koupit permice, vy se zatím vybalte,“ zahlásí vesele a zmizí. Já zůstanu v chaosu tašek, hledám povlečení, které tam mělo být, ale není, a snažím se zabavit unavené děti, které se nudí.
Loňská Itálie byla poslední kapka. Ráno jsem vstávala v sedm, abych připravila snídani a svačiny na svah. Martin vstal v osm, v klidu se nasnídal, oblékl se a šel „zahřívat lyže“. Já jsem další hodinu zápasila s dětmi. Najít termoprádlo, namazat obličeje krémem proti mrazu, vysvětlit mladšímu, že si nemůže vzít ty tenké ponožky s Batmanem. Když jsme se konečně vypravili na svah, já jsem celou dobu dělala servis. Zvedala jsem děti ze země, utírala nosy, chodila s nimi čůrat do těch příšerných záchodů v bufetu, kde se v lyžákách skoro nedá otočit. Martin? Ten si užíval černé sjezdovky. „Sejdeme se ve dvanáct u lanovky,“ zavolal na mě přes rameno a zmizel v prašanu.
Večer to nebylo o nic lepší. Zatímco on seděl v sauně a „regeneroval svaly“, já jsem v kuchyňce o velikosti telefonní budky krájela cibuli a snažila se uspat přetažené děti. Když přišel, byl růžový, odpočatý a měl hlad. „To byla paráda, Jani, zítra musíš jít taky,“ řekl mi, když si naléval víno. Podívala jsem se na své popraskané ruce, na horu nádobí ve dřezu a na hračky rozházené po celém obýváku. Uvědomila jsem si, že jsem unavenější než v práci. Doma mám aspoň myčku, sušičku a svůj systém. Tady jsem byla jen drahá au-pair a kuchařka v jednom, která si za to ještě sama zaplatila.
Když se mě tedy zeptal, co říkám na ten nový hotel v Rakousku, položila jsem ten leták na stůl. „Je to krásné, Martine. Určitě si to užijete. Já nikam nejedu.“ Chvíli na mě zíral s otevřenou pusou, jako bych začala mluvit čínsky. „Jak to myslíš? To je rodinná dovolená. Co tam budu dělat sám s dětmi?“ V tu chvíli jsem se musela začít smát. Byl to hořký smích. „Budeš dělat to, co dělám já každou dovolenou posledních deset let. Budeš se starat. Budeš jim chystat svačiny, sušit rukavice a večer jim číst pohádky, místo abys seděl na baru. A já? Já zůstanu doma. Budu chodit do práce, ale odpoledne si napustím vanu, objednám si jídlo a budu mít ticho.“
Zkoušel všechno. Citové vydírání, že trhám rodinu, sliby, že mi pomůže (známe to jeho „pomáhání“ – oloupe dvě brambory a čeká medaili), dokonce se urazil. Ale já jsem neustoupila. Zaplatila jsem jim ten pobyt, sbalila jsem dětem kufry – to byla moje poslední služba – a zamávala jim u auta. Když odjeli, vrátila jsem se do tichého bytu. Uvařila jsem si kávu, sedla si do křesla a dívala se na zeď. Necítím vinu. Cítím jen obrovskou úlevu. Možná to zní sobecky, ale tohle bude po letech moje první skutečná dovolená. A Martin? Ten mi včera večer volal, úplně zničený, že malý ztratil rukavici a on neví, kde jsou náhradní. „V prostřední kapse toho modrého kufru,“ řekla jsem klidně a napila se vína. Myslím, že letos si ten relax konečně zasloužíme oba – každý po svém.
