Článek
Simona byla ztělesněním úspěchu. Vždy perfektně upravená, v kostýmcích, které stály víc než můj měsíční nájem, s manželem, který ji vozil na dovolené do exotiky. Byla to ona, kdo nám nosil drahé pralinky z cest a kdo vždy velkoryse zaplatil kávu za celý stůl. Působila dojmem člověka, který nic nepotřebuje, protože všechno má. Ztráty začaly nenápadně. Nejdřív zmizela kolegyni paletka očních stínů. Pak se ztratil můj oblíbený termohrnek. Nakonec se začaly vypařovat i svačiny. Atmosféra na pracovišti se změnila. Začaly jsme si zamykat šuplíky, podezřívavě jsme sledovaly kurýry i úklidovou službu. Cítila jsem se trapně, když jsem si brala kabelku i na toaletu, ale ten pocit narušeného soukromí byl silnější než stud.
Rozuzlení přišlo minulý čtvrtek, a bylo to banální, smutné a šokující zároveň. Vrátila jsem se do kanceláře pozdě večer, protože jsem si na stole zapomněla klíče od bytu. Budova už byla tichá, světla na chodbách tlumená. Když jsem se blížila k naší šatně, uslyšela jsem šustění. Vstoupila jsem dovnitř a zůstala jako opařená. Simona stála u věšáku. Jednou rukou držela můj kabát a druhou se prohrabovala v jeho vnitřní kapse. Na tváři měla výraz soustředění, který jsem u ní vídala při poradách.
„Simono?“ vydechla jsem. Lekla se. Ten pohyb byl trhavý, zvířecí. Pustila můj kabát a v ruce jí zůstaly papírové kapesníčky. Obyčejné, levné kapesníčky za tři koruny, které jsem tam měla zmuchlané. Čekala jsem aroganci. Čekala jsem výmluvu, že něco hledá. Ale ona se sesula. Doslova. Opřela se o skříňky a sjela po nich dolů na zem, jako by jí někdo přestřihl nitky. „Já nevím,“ zašeptala, aniž bych se na cokoliv zeptala. „Já to nepotřebuju. Já jen… nemohla jsem si pomoct.“
V tu chvíli se mi v hlavě praly dvě emoce. První byl vztek. Vztek za to, že jsme podezíraly nevinnou uklízečku. Vztek, že se hrabala v mých věcech, v mém soukromí. Že zradila naši důvěru. Ale pak jsem se podívala na zem. Kolem ní se z její otevřené luxusní kabelky vysypaly „poklady“. Zmizelé propisky. Kolegynina řasenka. Obal od sušenky. Hromada nesmyslů, které pro ni neměly žádnou hodnotu. Nebylo to zlodějství z nouze. Byla to nemoc. Viděla jsem před sebou ženu, která má navenek všechno, ale uvnitř má černou díru, kterou se snaží zoufale ucpat tím chvilkovým adrenalinem, tím pocitem, že si „něco vzala“.
„Musím to nahlásit, Simono,“ řekla jsem a hlas se mi třásl. „Tohle nejde přejít.“ Zvedla ke mně oči, rozmazané od slz. „Prosím, Heleno. Mám děti. Mám hypotéku. Manžel mě zabije, jestli se to provalí. Já… já se půjdu léčit. Slibuju.“ Stála jsem tam, v ruce klíče, pro které jsem si přišla, a držela jsem v hrsti její osud. Kdybych to nahlásila šéfovi, zničila bych ji. Vyhodili by ji pro hrubé porušení pracovní kázně, v branži by si už neškrtla. Byla by to společenská poprava. Ale měla jsem právo být soudcem i katem?
Byl to nejtěžší rozhovor mého života. Nechala jsem ji, aby mi všechno vrátila. Donutila jsem ji, aby druhý den nenápadně vrátila věci i ostatním (pod záminkou, že je „našla zapadlé za kopírkou“). Cítila jsem se jako spolupachatel. Cítila jsem se špinavě. Ale když jsem viděla její třesoucí se ruce, nemohla jsem ji dorazit. Dala jsem jí ultimátum. „Máš měsíc,“ řekla jsem jí tvrdě. „Chci vidět potvrzení, že chodíš k psychologovi. Že řešíš kleptomanii. Pokud se ztratí jediná sponka, jdu za ředitelem.“
Od té doby je v kanceláři zvláštní napětí. Ostatní jsou rádi, že se věci „našly“. Simona se mi vyhýbá pohledem, je tichá, pokorná. Ztratila tu svou gloriolu dokonalosti. Nevím, jestli jsem udělala správně. Někdy si vyčítám, že jsem slaboch, že jsem měla chránit firmu a kolektiv. Ale pak si vzpomenu na ty bezcenné kapesníčky v její ruce a na tu prázdnotu v jejích očích. Pochopila jsem, že krádež nemusí být vždy o chamtivosti. Někdy je to zoufalé volání o pomoc člověka, který se topí, ačkoliv to vypadá, že umí skvěle plavat. Doufám, že tu záchrannou vestu, kterou jsem jí hodila, využije. Protože druhou šanci už nedostane.
