Článek
Když se podíváte na Davida, vidíte spolehlivého, inteligentního muže, který mi každé ráno připraví kávu přesně tak, jak ji mám ráda. Jsme spolu osmnáct let a vybudovali jsme něco, co moji přátelé často marně hledají – absolutní důvěru a symbiózu. Jsme nejlepší přátelé. Dokážeme si hodiny povídat o politice, o knihách, o plánech na rekonstrukci chalupy. V našem vztahu není křik, nejsou tam hádky o peníze ani žárlivé scény. Je tam klid.
Jenže ten klid má jednu temnou stránku. Je sterilní.
Sex se z našeho života nevytratil ze dne na den. Nebyl to dramatický střih. Bylo to postupné vyhasínání, plíživá eroze intimity. Nejdřív to byla únava z práce, pak péče o malého syna, pak stres z hypotéky. „Necháme to na víkend,“ říkávali jsme si. Pak „na dovolenou“. A nakonec jsme přestali hledat výmluvy, protože jsme přestali hledat jeden druhého. Posledních pět let žijeme v nedobrovolném celibátu, který Davidovi zjevně vyhovuje, ale mě pomalu zabíjí.
Není to jen o fyzickém aktu. Je to o pocitu, že jsem žena. Že jsem žádaná. David mě obejme, dá mi pusu na čelo, pohladí mě po vlasech. Ale je to dotek, kterým byste uklidnili dítě nebo sestru. Chybí v tom dravost, chybí v tom ta jiskra, která říká: „Chci tě.“ Připadám si jako vzácný kus porcelánu vystavený ve vitríně. Jsem opečovávaná, jsem v bezpečí, nikdo mě nerozbije. Ale taky se na mě jen práší.
Krize na mě dolehla minulý měsíc, když nastoupil nový kolega, Petr. Je obyčejný, není to žádný model. Ale když mi při poradě podával podklady a naše prsty se o sebe jen letmo otřely, projela mnou vlna elektrického proudu, která mě vyděsila. Najednou jsem si uvědomila, jak moc je mé tělo vyprahlé. Petr se na mě dívá jinak než David. Dívá se na mě jako na ženu. A já se přistihla, že se do práce těším víc než domů. Že si vybírám prádlo, které nikdo neuvidí, jen pro ten pocit, že co kdyby.
Ta myšlenka na nevěru je opojná a děsivá zároveň.
Zkoušela jsem s Davidem mluvit. Mnohokrát. „Davide, chybí mi to. Chybíš mi ty,“ řekla jsem mu nedávno večer, když jsme leželi vedle sebe a četli si, každý na své straně postele. Odložil knihu a podíval se na mě s tím svým laskavým, ale smutným pohledem. „Já vím, Marti. Ale já… já už tu potřebu prostě nemám. Mám tě hrozně rád, jsi můj nejbližší člověk. Ale ta fyzická stránka, to už je pro mě uzavřená kapitola. Nechci se do ničeho nutit, to bys přece nechtěla.“
Jeho upřímnost mě odzbrojila víc než jakákoliv výmluva. Kdyby měl milenku, mohla bych žárlit. Kdyby měl zdravotní problém, mohli bychom ho léčit. Ale on prostě… vyhasl. A já ne.
Teď stojím na rozcestí a každá cesta vede do pekla. Mohu si najít milence. Ukojit tu žízeň těla, zažít znovu vášeň. Ale vím, že bych tím vnesla do našeho čistého vztahu lež. Že bych se vracela domů k Davidovi a cítila se provinile, že bych tím narušila tu naši posvátnou důvěru. Nebo mohu zůstat věrná. Zachovat si tu dokonalou duševní spřízněnost, ale smířit se s tím, že část mě, ta živočišná a ženská, prostě uschne a zemře.
Mám všechno, co by si žena mohla přát – zázemí, lásku, porozumění. Přesto v noci ležím vedle muže, kterého miluji, poslouchám jeho pravidelný dech a po tvářích mi tečou slzy. Je to krutý paradox. Mám partnera, se kterým chci zestárnout, ale bojím se, že než zestárnu, tak v tomhle dokonalém, asexuálním skleníku zvadnu. Je to volba mezi zradou manžela a zradou sebe sama. A já zatím jen tiše čekám, která z těch zrad bude bolet míň.
