Článek
Když jsme se s Davidem před patnácti lety brali, milovala jsem na něm jeho soustředěnost. Když se na mě díval, měla jsem pocit, že jsem jediný člověk v místnosti. Byli jsme ten pár, který si v restauraci povídá hodiny a nevnímá okolí. Jenže technologie se do našeho života vplížily nenápadně, jako tichý zloděj času.
Nezačalo to náhle. Nejdřív to byly „jen“ pracovní e-maily, které bylo nutné vyřídit i po večeři. Chápala jsem to, David má zodpovědnou pozici a chtěl rodinu zabezpečit. Postupně se k tomu ale přidaly zprávy, sociální sítě, videa a bezduché scrollování, které se stalo jeho únikovou zónou. David neutíkal z domu, nepil, nehrál hazard. Seděl vzorně doma. Přesto jsem cítila, jak se mi den ode dne vzdaluje.
Snažila jsem se to řešit. Nejdřív jemně, pak důrazněji. Navrhovala jsem „bezdigitální večery“, víkendy offline. David většinou souhlasil, ale v jeho hlase byla slyšet netrpělivost. „Jani, prosím tě, já si u toho jen čistím hlavu. Celý den řeším problémy, potřebuju vypnout,“ hájil se. Měla jsem pocit viny, že mu beru jeho relax. Jenže jeho „vypnutí“ znamenalo vypnutí i vůči mně.
Kritický moment, který mi otevřel oči, nastal minulý týden. Bylo naše výročí. Uvařila jsem večeři, otevřela víno a těšila se, že si budeme povídat. David sice telefon odložil na kraj stolu, displejem dolů, ale viděla jsem na něm tu nervozitu. Jeho ruka se k přístroji bezděčně natahovala, těkal očima.
Začala jsem mu vyprávět o problémech, které má náš syn ve škole. Byla jsem rozrušená, potřebovala jsem jeho radu, jeho oporu. Mluvila jsem asi pět minut, svěřovala se se svými obavami. Když jsem se odmlčela a čekala na reakci, David jen nepřítomně přikývl a řekl: „Jo, to je super, miláčku.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Nejenže neposlouchal. On ani nevnímal tón mého hlasu. Vteřinu na to se telefon rozsvítil notifikací. David po něm okamžitě sáhl, jako by to byl záchranný kruh. „Promiň, jen mrknu, jestli to není šéf,“ zamumlal a jeho tvář se okamžitě uvolnila, jakmile se znovu ponořil do digitálního světa.
Seděla jsem tam, dívala se na muže, kterého miluji, a uvědomila jsem si, že prohrávám. Nesoupeřím s jinou ženou, se kterou bych se mohla konfrontovat. Soupeřím s dopaminem. Soupeřím s algoritmy, které jsou navržené tak, aby ho udržely přilepeného k obrazovce. Proti barevnému, rychlému a vzrušujícímu světu v jeho dlani je moje realita – moje únava, moje starosti, moje přítomnost – příliš šedivá a nudná.
Neudělala jsem scénu. Nekřičela jsem. Jen jsem tiše sklidila talíře a šla spát. David si toho ani nevšiml, byl příliš zabraný do sledování nějakého videa.
Dnes se na to dívám jinak. Není to o tom, že by mě neměl rád. Je to závislost. Je to nemoc moderní doby, která z lidí dělá přítomné duchy. Přestala jsem se vnucovat. Přestala jsem soutěžit s podsvíceným displejem, protože ten boj nemůžu vyhrát nátlakem.
Začala jsem žít víc svůj život. Čtu si, chodím ven, vídám se s přáteli. David je doma, ale v podstatě tam není. Bolí to? Strašně. Je to zvláštní druh vdovství, kdy máte manžela na dosah ruky, cítíte jeho teplo, ale jeho duše je napojená na wi-fi. Čekám, jestli mu to ticho, které mezi námi vzniklo, začne vadit. Jestli si jednoho dne zvedne hlavu od displeje a všimne si, že vedle něj sice někdo sedí, ale už tam s ním vlastně není. Do té doby je můj manžel digitálním vězněm a já jeho tichým spolubydlícím.
