Článek
Ráno mi začíná v pět třicet. Ne proto, že bych chtěla cvičit jógu, ale proto, abych stihla nachystat krabičky s jídlem pro tátu, který už si sám neuvaří. Zatímco míchám ovesnou kaši, do kuchyně se přišourá sedmnáctiletý syn. Ani nepozdraví, jen zaboří hlavu do lednice. „Mami, nemáme šunku? A potřebuju pětikilo na kino,“ zamumlá. Jsem pro něj jen neviditelná síla, která doplňuje zásoby a peněženku. Když mu řeknu, ať si vezme jogurt, protočí oči tak, že se bojím, že mu zůstanou vzadu v hlavě.
Cestou do práce se stavuji u rodičů. Máma mi mezi dveřmi vynadá, že jdu pozdě a že ty včerejší rohlíky byly tvrdé. Polykám poznámku o tom, že jsem je kupovala čerstvé v sedm večer, hned jak jsem vypadla z kanceláře. Moje pocity nikoho nezajímají, důležitý je jen jejich komfort. Rychle jí dávkuju léky, kontroluju, jestli táta pil, a s tepem 120 běžím zpátky do auta, abych stihla ranní poradu.
V práci se snažím soustředit, ale telefon mi vibruje každou hodinu. Jednou volá škola, že dcera chybí na první hodině. Podruhé volá máma, že nemůže najít ovladač na televizi a že ji určitě někdo okradl. Musím přepínat mezi rolí manažerky, matky a dcery během vteřiny. Kolegové chodí na oběd, smějí se, řeší dovolenou. Já do sebe tlačím bagetu u počítače a objednávám online nákup pro rodiče, protože večer už to nestihnu.
Když konečně dorazím domů, jsem fyzicky i mentálně na dně. Místo klidu mě čeká druhá směna. Děti se hádají, všude je nepořádek. „Mami, kde mám to tričko?“ „Mami, babička volala, že jí nejde televize, jeď tam!“ Nikdo se nezeptá: Mami, jak se máš? Mami, nepotřebuješ pomoct? Všichni jen berou. Jsem jako bezedná studna, která ale už dávno vyschla. Chtěla bych si napustit vanu, zavřít oči a nebýt. Místo toho sedám do auta a jedu ladit televizi.
Včera jsem se v té předsíni u rodičů rozbrečela. Máma se na mě podívala ne s pochopením, ale s výčitkou. „Prosím tě, co hysterčíš? My jsme to zvládali taky a bez myčky a sušičky.“ Nezvládali. Babička bydlela s námi a hlídala mě. Já na to jsem sama. Manžel se snaží, ale má dvě práce, abychom to všechno utáhli. Cítím se jako vymačkaný citron, ze kterého se všichni snaží dostat ještě poslední kapku.
Večer ležím v posteli, tělo mě bolí únavou, ale hlava jede naplno. Bojím se. Bojím se, že jednou ten telefon zazvoní a bude to zpráva, kterou nechci slyšet. Ale děsí mě i to, že se mi možná uleví. A nejvíc se bojím toho, co se stane, až se jednoho dne prostě nezvednu. Až ten sendvičový tlak tu náplň uvnitř – mě – definitivně rozdrtí. Jsem generace, která se měla mít nejlíp, a přitom se cítím jako ta nejuhnanější na světě.
