Článek
Roman byl vždycky racionální muž. Jako stavební inženýr měl vše spočítané, od hypotéky až po dovolenou v Chorvatsku. Prvních dvacet let našeho manželství jsme žili skromně, ale s jistotou. Změna přišla plíživě, s úderem padesátky na krku. Začalo to nevinně. Přivezl si od kamaráda starou Jawu. „Je to kus historie, Simono,“ říkal tehdy s jiskrou v oku, kterou jsem u něj dlouho neviděla. „Trochu ji poladím a v neděli vyjedeme.“ Byla jsem ráda. Viděla jsem, jak v garáži ožívá, jak mu práce s klíčem a šmírem vrací energii, kterou mu brala práce v kanceláři. Voněl benzínem a svobodou. Podporovala jsem ho. Netušila jsem, že ta jedna motorka je jen první dávkou drogy.
Během dvou let se naše dvougaráž proměnila v neprůchozí labyrint náhradních dílů, rámů a motorů. Roman trávil večery na aukčních portálech. Místo rozhovorů o našem dni mi ukazoval grafy růstu cen veteránů. „Podívej, tenhle model šel za pět let o třicet procent nahoru,“ vysvětloval mi zapáleně, když jsem opatrně nadhodila, že potřebujeme nové okapy. „To, co dělám, je naše penzijní připojištění. Až to jednou prodám, koupíme si domek u moře.“ Věřil tomu. Opravdu věřil, že ty rezavé kusy kovu jsou zlaté cihly. Před půl rokem jsme se dohodli na kompromisu. Zřídili jsme „fond na střechu“. Každý měsíc jsme tam posílali peníze. Byla to má podmínka – můžeš sbírat, ale nejdřív musíme zajistit dům. Roman souhlasil. Vypadal upřímně.
Krize nastala minulý týden, když přišly podzimní deště. V ložnici se na stropě objevila mokrá mapa, která se každou hodinou zvětšovala. Zavolala jsem pokrývače. Rozpočet byl vysoký, ale věděla jsem, že na to máme. S klidným svědomím jsem se přihlásila do internetového bankovnictví na náš spořicí podúčet. Svítila tam nula. Polil mě studený pot. Myslela jsem, že je to chyba systému. Pak jsem uslyšela zvuk motoru. Roman vjížděl do brány. Na přívěsném vozíku měl přikurtovaný vrak auta. Předválečná Tatra. Nebo to, co z ní zbylo. Vyšla jsem ven do deště. Stála jsem tam v papučích, voda mi smáčela vlasy, a dívala jsem se na tu hromadu šrotu, která nás stála suchou ložnici. „Nezlob se,“ vyhrkl, dřív než jsem stihla cokoliv říct. Viděl můj výraz. „Byla to nabídka, která se neodmítá. Unikát. Za rok to prodám za dvojnásobek, přísahám.“
V tu chvíli jsem necítila vztek. Cítila jsem absolutní beznaděj a osamělost. Roman neviděl, že mi prší do domu. Neviděl můj strach. Viděl jen ten svůj poklad. Jeho realita se pokřivila. Pro něj ten vrak znamenal hodnotu, pro mě znamenal zradu naší dohody a ohrožení základních jistot. „A za co opravíme střechu, Romane?“ zeptala jsem se tiše. „Za karburátor? Nebo budeme spát v tom autě?“ Zarazil se. Jeho euforie na chvíli zhasla, ale hned ji nahradila defenziva. Začal mluvit o tom, že ničemu nerozumím, že nemám vizi.
Ten večer jsem spala v obýváku. Roman chodil kolem mě po špičkách, ale omluvit se nedokázal. Stále je přesvědčený, že je vizionář a já jsem ta úzkostlivá ženská, co mu brzdí rozlet. Došlo mi, že nebojuji s koníčkem. Bojuji se závislostí. S posedlostí, která mu dává pocit důležitosti a moci, zatímco reálný svět se mu rozpadá pod rukama. Ty věci vlastní jeho, ne on je.
Střechu nakonec zaplatili moji rodiče. Byla to pro mě ta největší potupa, muset v pětačtyřiceti prosit otce o pomoc, zatímco můj manžel leští chromy na autě za statisíce. Podala jsem žádost o rozdělení společného jmění manželů. Není to rozvod, zatím ne. Ale je to jediná cesta, jak nás zachránit před exekutorem, který by jednoho dne mohl zaklepat na dveře. Roman to nese těžce. Bere to jako nedůvěru. Já to ale beru jako akt sebezáchovy. Miluji ho, ale odmítám se stát obětí jeho „investiční strategie“. Možná na těch autech jednou zbohatne. Ale bojím se, že do té doby ztratí něco mnohem cennějšího – domov, ve kterém by ty peníze mohl s někým sdílet.
