Článek
Marek byl vždycky ten, o kterém se mluvilo s jiskrou v oku. „Náš Marek je v Peru,“ říkávala máma pyšně sousedkám, zatímco jsem jí měřila tlak. „Marek poslal fotku z Thajska,“ chlubil se táta, když jsem ho vezla na dialýzu. Já jsem byla Jitka. Ta hodná. Ta spolehlivá. Ta, která bydlí o dvě ulice dál a přijede, když praskne voda nebo když dojdou léky. Byla jsem samozřejmostí, jako tekoucí voda nebo elektřina. Člověk si jich všimne, až když přestanou fungovat. Když se tátův stav zhoršil a lékaři nám dali najevo, že jde o měsíce, Marek se konečně ozval. Přiletěl opálený, s kytarou na zádech a batoh plným suvenýrů. „Ségra, ty vypadáš strhaně,“ řekl mi mezi dveřmi a objal mě. Voněl dálkami a svobodou. V tu chvíli jsem ho ráda viděla. Doufala jsem, že mi pomůže. Že se o tu tíhu podělíme.
Mýlila jsem se. Marek nepřijel pečovat. Marek přijel zářit. Rodiče jako by ožili. Táta, který týdny jen pospával a mrmlal, najednou seděl v křesle a hltal každé bratrovo slovo. Marek vyprávěl o šamanech, o potápění se žraloky, hrál na kytaru staré trampské písničky. Dům se naplnil smíchem. Byla jsem za to ráda? Měla bych být. Ale uvnitř mě rostl temný, dusivý pocit křivdy. Když jsem přinesla léky a trvala na tom, že táta musí jíst dietní kaši, Marek protočil oči. „Ale no tak, Jituš, nebuď taková pedantka. Táta si dá kousek klobásky, že jo, tati?“ A táta se na něj podíval s láskou, kterou jsem u něj neviděla roky, a řekl: „Konečně je tu trochu veselo. S Jitkou je to pořád jen o nemocech a zákazech.“
Ta věta mě zasáhla jako facka. Stála jsem tam s podnosem léků, které ho drží při životě, a připadala jsem si jako ten největší nepřítel. Bratr byl ten hodný policajt. Já byla ta zlá sestra Ratchedová. On přinášel radost, já přinášela realitu. Jenže on si mohl dovolit přinášet radost jen proto, že já jsem pět let řešila tu špinavou, nudnou a vyčerpávající realitu za něj. Vyvrcholilo to včera večer. Našla jsem Marka, jak dává tátovi napít vína. S jeho léky je to nebezpečné. „Zbláznil ses?“ sykla jsem. „Může mu to ublížit!“ Marek se jen usmál tím svým odzbrojujícím úsměvem. „Klid, ségra. Jeden pohárek ho nezabije. Nech ho žít.“ Máma se na mě podívala vyčítavě. „Jitko, nekaz tu chvíli. Marek to myslí dobře.“
Musela jsem odejít na zahradu, abych nezačala křičet. Cítila jsem se tak strašně sama. Cítila jsem se neviditelná. Moje péče se smrskla na otravnou povinnost, zatímco jeho nezodpovědnost byla oslavována jako projev životního elánu. Došlo mi, že s tím nemůžu bojovat. Nemůžu konkurovat jeho charismatu. Jsem jen ta, co utírá zadek a pere povlečení. On je ten, kdo přináší sny.
Dnes ráno jsem vstala a udělala to, co dělám vždycky. Připravila léky, uvařila čaj. Marek ještě spal – vstává až před obědem. Dívám se na to střízlivě. Marek zase odletí. Až začne jít do tuhého, až zmizí ta romantika návratu a zůstane jen pach nemoci a umírání, sbalí si kytaru a zmizí za dalším dobrodružstvím. Protože on neumí být u těžkých věcí. Já tu zůstanu. Budu ta nudná, přísná dcera, která je bude držet za ruku, až budou odcházet. Nebudu za hrdinku. Možná mi ani nepoděkují tak vřele jako jemu za tu klobásu. Ale vím, že bez mé „nudné“ lásky by tenhle dům už dávno spadl. A to mi musí stačit. Smířit se s tím, že láska má různé podoby – a ta moje není na parádu, ale na přežití.
