Článek
S Lindou jsme byly nerozlučná dvojka už od vysoké. Ona byla ta dravá, praktická, vždy s nohama na zemi. Já jsem byla ta kreativní, věčně s hlavou v oblacích, plná nápadů, ale často bázlivá, když došlo na lámání chleba. Doplňovaly jsme se. Věřila jsem jí víc než sestře. Byla to ona, kdo mě držel za ruku při rozvodu, a já byla ta, kdo jí hlídal děti, když budovala kariéru v korporátu. Můj nápad na „EduBoxy“ – interaktivní sady pro rozvoj emoční inteligence u předškoláků – zrál v mé hlavě rok. Nebyl to jen byznys plán, byla to moje vášeň, vycházející z mých zkušeností s dcerou, která má ADHD. Když jsem Lindě nad vínem ukázala prototypy, skici a detailní rozpis obsahu krabic, oči jí zářily. „To je geniální, Simi,“ řekla tehdy a listovala mými poznámkami. „To má obrovský potenciál. Trh po tomhle hladoví.“ Kladla mi spoustu otázek. Na dodavatele, na marže, na marketingovou strategii. Odpovídala jsem upřímně, šťastná, že mě bere vážně. Brala jsem to jako brainstorming dvou kamarádek. Nenapadlo mě, že právě procházím neplaceným výslechem.
Následující dva měsíce jsem bojovala s úřady a hledala grafika. Linda se odmlčela. Omlouvala to pracovním vytížením. „Chystám velký projekt,“ psala mi ve zprávách. Přála jsem jí to. Šok přišel jedno úterní ráno. Na Instagramu na mě vyskočila sponzorovaná reklama. „Objevte svět emocí s našimi boxy.“Zastavilo se mi srdce. Klikla jsem na profil. Byla to Lindina nová firma. Produkt se jmenoval jinak, grafika byla modernější, ale obsah? Obsah byl můj. Do puntíku. Stejná metodika, stejné pomůcky, dokonce i slogany byly parafrází mých vět, které jsem jí tehdy četla. Seděla jsem v kuchyni, v ruce studenou kávu, a třásla se. Nebyl to vztek. Byla to fyzická nevolnost. Pocit, jako by mě někdo svlékl donaha na náměstí.
Zavolala jsem jí. Zvedla to hned, hlas měla veselý, jako by se nic nestalo. „Lindo, viděla jsem to,“ řekla jsem roztřeseně. „To jsou moje boxy. To je můj nápad.“ Na druhé straně nastalo ticho. Pak si povzdechla, tónem, jakým se mluví s hysterickým dítětem. „Simono, neblázni. Nápady lítají ve vzduchu. Ty jsi o tom jen mluvila, pořád jsi váhala, řešila jsi barvu krabice… Já jsem to prostě udělala. Podnikání je o rychlosti.“ „Ale tys věděla, že na tom pracuju! Ukázala jsem ti všechno!“ „Inspirace není krádež,“ odsekla chladně. „Navíc jsem to vylepšila. Ty bys to ladila ještě dva roky. Měla bys být ráda, že ta myšlenka žije. A mimochodem, klidně ti pošlu jeden box zdarma, abys viděla, jak se to dělá profesionálně.“
Zavěsila jsem. Ta věta o boxu zdarma byla jako facka, která mě probrala z letargie. Došlo mi, že nepláču pro ušlý zisk. Peníze bych možná nikdy nevydělala, možná by můj projekt zkrachoval. Pláču pro ztrátu iluze. Linda neviděla člověka, viděla příležitost. Využila mé důvěřivosti a mého perfekcionismu proti mně. Pro ni to byl jen „produkt“. Pro mě to byl kousek mé duše, který jsem jí svěřila, a ona ho zpeněžila bez mrknutí oka. Nejhorší na tom je ta její racionalizace. Ona se necítí vinna. V jejím světě dravých loktů je to, co udělala, známkou šikovnosti. V mém světě je to morální selhání.
Nezažalovala jsem ji. Neměla jsem na to sílu ani peníze na právníky, kteří by řešili duševní vlastnictví u konceptu, který nebyl patentovaný. Linda je úspěšná. Její firma roste, vidím ji v časopisech jako „inspirativní podnikatelku“. Každý její úspěch mě píchne u srdce, ale už to tolik nebolí. Tato lekce mě stála jeden sen a jedno dlouholeté přátelství. Byla to drahá škola. Ale naučila mě jednu zásadní věc: Své sny si musím chránit. A že existují lidé, kteří zaměňují přátelství za networking. Už pracuji na něčem novém. Je to jiné, lepší. A tentokrát o tom ví jen můj pes a papír v zamčeném šuplíku. Protože mlčení je někdy ta nejcennější investice, kterou do svého podnikání můžete vložit.
