Článek
Táta byl vždycky břitký, sarkastický a neústupný v debatách. Když zemřela máma, zvládl to s chladnou hlavou stoika. „Smrt je jen termodynamická rovnováha, Jani,“ říkal mi tehdy, když jsem plakala. Nikdy bych nevěřila, že právě tento muž se stane obětí manipulace. Změna přicházela plíživě. Začalo to po jeho mírné mrtvici. Fyzicky se zotavil, ale v očích mu zůstal strach. Strach z nicoty, o které celý život přednášel. Najednou mu rovnice nestačily. Do domu se začaly trousit podivné návštěvy – lidé s „prozřením“, kteří mluvili o energiích, spáse a očištění. Zpočátku jsem to tolerovala. Říkala jsem si, že na stará kolena hledá útěchu. Pokud mu meditace pomáhá, proč ne?
Naděje, že jde jen o neškodný koníček, svitla loni o Vánocích. Táta přijel k nám, hrál si s vnuky, smál se. Dokonce si dal skleničku vína, ačkoliv jeho noví přátelé alkohol zakazovali. „Víš, Jani,“ řekl mi tehdy v kuchyni, „možná jsem to s tím hledáním pravdy přeháněl. Rodina je důležitější.“ Objala jsem ho a cítila obrovskou úlevu. Měla jsem zpátky svého tátu. Jenže ta chvíle jasnosti netrvala dlouho. Stačil jeden telefonát od jeho „duchovního vůdce“, který mu vyčetl, že sešel z cesty, a táta se propadl zpět do temnoty, hlouběji než dřív.
Krize nastala minulý týden. Zjistila jsem, že táta prodal chatu. Chatu, kterou vlastníma rukama postavil a kterou slíbil přepsat na mého syna, až dospěje. Jela jsem za ním okamžitě, plná vzteku a strachu. Jeho byt byl jiný. Zmizely knihy, zmizela televize. Na stěnách visely jen zarámované citáty o pokoře a obětování. „Tati, co jsi to udělal?“ křičela jsem. „Kde jsou ty peníze?“ Seděl v křesle, hubený, s nepřítomným výrazem, a klidným hlasem mi oznámil: „Odevzdal jsem je na šíření Světla. Očistil jsem se od hmotné přítěže.“ „To byly peníze pro tvého vnuka na studia!“ Podíval se na mě s takovým chladem, že mě zamrazilo. Nebyl to ten vědecký chlad. Byla to fanatická nadřazenost. „Vnuk potřebuje spásu, ne peníze,“ řekl. „Jste všichni zaslepení mamonem. Jste hříšníci, kteří se topí v bahně, a stahujete mě s sebou. Pokud se neobrátíte, nemáte v mém domě co dělat.“
V tu chvíli jsem pochopila, že racionální argumenty jsou k ničemu. Křičela jsem, plakala, vyhrožovala soudem a zbavením svéprávnosti. „Můžeš mě zkusit nechat prohlásit za blázna,“ usmál se smířlivě, „ale já jsem duševně zdráv. Jen jsem prohlédl.“ A měl pravdu. Právně je v pořádku. Může si se svým majetkem dělat, co chce.
Odjížděla jsem zničená. Nejde mi primárně o tu chatu, i když to bolí. Jde o to, že ti lidé zneužili jeho existenciální hrůzu ze smrti. Táta si nekupuje dobro, kupuje si lístek do nebe, protože se k smrti vyděsil té tmy, kterou celý život hlásal. Je to obchod se strachem, zabalený do slov o lásce. Snažím se smířit s tím, že jsem ho ztratila. Fyzicky tu je, ale mentálně odešel do světa, kam za ním nemůžu. Nebudu se s ním soudit. Nebudu na něj posílat psychiatry. Ale nemůžu ani přihlížet tomu, jak nás uráží a financuje podvodníky. Rozhodla jsem se omezit kontakt. Je to nejbolestivější rozhodnutí mého života, nechat starého otce napospas „bratřím a sestrám“, ale musím chránit svou vlastní rodinu a své duševní zdraví. Někdy doufám, že se ten racionální fyzik v něm ještě probudí. Ale bojím se, že strach ze smrti je silnější než jakákoliv rovnice.
