Článek
Nabídku položil mezi talíře při večeři. Kupec provozoval občerstvení u hřiště a chtěl druhé místo pro dceru. Náš stánek znal, cenu nabídl rozumnou a na rozhodnutí počkal do konce sezony.
„Mohli bychom konečně někam odjet v červenci,“ řekl Pavel.
Dívala jsem se na papír. Byl na něm soupis lednic, kávovaru, nábytku a samotného stánku. U žádné položky nebylo, že Pavel vyřízl výdejní okénko moc nízko a musel ho druhý den předělávat. Ani že jsem první tržbu odnesla domů v dóze od cukroví.
„Ty už jsi mu na to kývl?“
„Ne. Proto to s tebou řeším.“
Na to jsem neměla co říct. Nemohla jsem mu vyčítat, že rozhodl za mě. Jen jsem si přála, aby ho prodej vůbec nenapadl.
Začínali jsme, když byly děti malé. Později jsme si našli práci, která se dala s letním provozem skloubit, a stánek nám platil věci navíc. Teď už děti bydlely jinde a já se každé jaro těšila na první objednávku zboží. Pavel poslední roky nechával přípravy na poslední chvíli. Letos jsem mu třikrát připomínala, že je potřeba přivézt slunečníky.
„Můžeš tam být beze mě,“ řekl nakonec. „Ale opravdu beze mě. Ne že budu doma čekat, kdy dojde plyn nebo bude potřeba něco přivézt.“
Znělo mi to zbytečně tvrdě. Vždyť jsem po něm nechtěla nic jiného než to, co jsme dělali společně půl života.
Dohodli jsme se na posledním červencovém týdnu. Pavel odjede s bratrem na chalupu a já vezmu na celé směny Terezu, která u nás už druhé léto vypomáhala. Zaplatím jí i hodiny, které dřív odpracoval on. Pak uvidím, jestli pokračování dává smysl.
První pondělí jsem přišla o hodinu dřív. Všechno jsem zkontrolovala dvakrát, jako by manžel odvezl s taškou i část vybavení. Tereza mě našla před otevřenou lednicí.
„Hani, pití tam je. Můžeme otevřít?“
K poledni se vytvořila fronta. Ona brala objednávky, já chystala jídlo. Když došly tácky, sáhla rovnou do horní skříňky. Nemusela jsem jí nic ukazovat. Překvapilo mě, jak málo se toho bez Pavla změnilo.
Večer jsem mu zavolala cestou domů.
„Hádej, kdo dneska přišel. Ten pán, co vždycky chtěl kafe do vlastního hrnku. A zase ho neměl.“
Pavel se zasmál. Pak někdo v pozadí zavolal, že je řada na něm.
„Hrajeme karty. Zavolám zítra, jo?“
Zůstala jsem stát u auta s telefonem v ruce. Ještě jsem mu chtěla vyprávět, jak Tereza poslala zákazníka pro drobné k manželce, která stála hned za ním a tvrdila, že ho nezná.
Druhý den jsem si tu historku schovala na večer. Jenže přibyly další a Pavel chtěl místo toho popsat cestu k rybníku, kam s bratrem zabloudili. Poslouchala jsem ho a čekala na mezeru.
„Takže to zvládáte?“ zeptal se nakonec.
„Ano.“
„To jsem rád.“
Ta odpověď mě rozčílila víc, než kdyby měl pochybnosti.
Ve čtvrtek jsem Tereze při úklidu řekla, že dřív jsme po zavření ještě půl hodiny sedávali pod markýzou. Probírali jsme hosty, spotřebu i to, co objednat příště.
„Můžu chvilku zůstat,“ nabídla.
Měla batoh už na zádech a kontrolovala čas odjezdu autobusu.
„Ne, běž. Uvidíme se ráno.“
Sedla jsem si sama. Koupaliště už bylo prázdné a na plastovém stole zůstala dvě kolečka po kelímcích. Chtěla jsem Pavlovi poslat fotografii tržby. Místo toho jsem peníze přepočítala a uklidila.
Po jeho návratu jsme nad účty strávili nedělní dopoledne. Po zaplacení Terezy a ostatních výdajů zbylo dost, abych o pokračování stála. Jeden slunečný týden mi celé příští léto nezaručoval. Přesto jsem věděla, že provoz zvládnu.
„Tak mu řekneme, že neprodáme?“ zeptal se Pavel.
„Jestli ti nevadí, že tam budu dál.“
„Vadilo by mi, kdybys čekala, že si to rozmyslím.“
Chvíli jsem rovnala účtenky podle velikosti.
„Chybělo mi, jak jsme tam večer seděli. Nevěděla jsem, komu to všechno vyprávět.“
Pavel si promnul oči. „Já už právě nechci každý večer řešit stánek. Ani doma.“
Položila jsem účtenky. Z jeho strany už bylo rozhodnuto a žádná dobrá tržba na tom nic neměnila.
Přisunula jsem k němu návrh otevírací doby. Pro příští sezonu jsem chtěla zavírat dřív a ve středu neotevírat vůbec. Tereza měla zájem přijít znovu, pokud se na směnách dohodneme předem.
Pavel vzal tužku, ale pak ji položil.
„Tohle si domluvte spolu.“
Kupec naši odpověď přijal bez přemlouvání. Na podzim jsem vyprala zástěry a poprvé je uložila odděleně. Pavlovy zůstaly ve spodní zásuvce. Na jaře jsem je nepřivezla do stánku jako rezervu.
První volnou středu dalšího léta odjel Pavel s bratrem na tři dny na kola. Kdysi bych se ptala, proč si vybral zrovna dobu, kdy mám zavřeno. Teď jsem mu u dveří podala zapomenutou láhev a potom dlouho nevěděla, co dělat.
Nakonec jsem si sbalila plavky. U pokladny koupaliště se mě známý plavčík zeptal, jestli dnes otevřu aspoň odpoledne.
„Až zítra.“
Ve vodě jsem se zdržovala u schůdků. Odtud bylo vidět zavřené okénko a prázdné stoly pod markýzou. Pak do bazénu vlezla paní, které jsem včera prodávala kávu. Pozdravila mě a zeptala se, kolik má voda. Nevěděla jsem. Ponořila jsem ramena a pomalu odplavala od kraje.
