Článek
Cesta k Jakubovi trvala pět let. Pět let nadějí a pádů, kdy se ukázalo, že Martin děti mít nemůže. Byla to pro něj rána. Viděla jsem, jak se jeho mužské ego drolí, ale naši lásku to nezničilo. Naopak. Když jsme podepisovali papíry na klinice a vybírali dárce podle barvy očí a vzdělání, držel mě za ruku tak pevně, až to bolelo. „Bude náš,“ řekl tehdy a já mu věřila.
Když se Jakub narodil, Martin byl u porodu. Plakal štěstím, stříhal pupeční šňůru. První roky byl ukázkovým otcem. Přebaloval, vstával v noci, chlubil se kolegům. Zdálo se, že genetika je jen slovo v učebnici biologie, které nemá na skutečný život vliv.
Jenže jak Jakub roste, začíná se projevovat jeho osobnost. A s ní i ten stín.
Kuba je živel. Je prudký, někdy tvrdohlavý, jindy přecitlivělý. Není to Martinova klidná, stoická povaha. A právě v těchto třecích plochách vznikají praskliny. Všimla jsem si toho poprvé před rokem na hřišti. Jakub strčil do jiného chlapce, docela agresivně. Martin tam stál, ruce v kapsách, a místo aby syna okřikl tak, jak to dělají jiní tátové – s jistou dávkou rodičovské spoluúčasti typu „je to rošťák po mně“ – díval se na něj s odstupem. Jako na cizí organismus, jehož chování nechápe a za které nenese zodpovědnost.
Minulý týden se ta propast otevřela naplno. Byla to hloupost, jak už to bývá. Jakub si v obýváku kopal s míčem, i když to má zakázané. Nešťastná náhoda, rána, a Martinova sbírka vinylových desek se zřítila z police. Dvě vzácné desky praskly.
Ticho, které následovalo, bylo ohlušující.
Martin nezaječel. Nebyl to ten horký hněv, kdy rodič vybuchne a pak ho to mrzí. Bylo to horší. Ztuhl, pomalu se otočil na Jakuba a v jeho tváři byl led. Jakub začal plakat: „Tati, promiň!“ Martin se na něj díval dlouhých deset vteřin. V těch očích nebyla láska. Nebyl tam ani výchovný hněv. Byla tam rezignace a odpor. Viděla jsem mu až do hlavy. Viděla jsem, jak si v duchu říká: Tohle by moje dítě neudělalo. Tohle je ta cizí krev. To je ten dárce.
„Jdi do pokoje,“ řekl nakonec hlasem, který řezal jako skalpel. Bez emocí. Když Jakub s pláčem odběhl, Martin začal sbírat střepy. Chtěla jsem mu pomoct, ale gestem mě zastavil. „Je nezvladatelný, Ivo,“ pronesl do ticha. „Má v sobě… něco divného. Agresivního.“
Ta slova visela ve vzduchu jako jedovatý plyn. Věděla jsem, co tím myslí. Kdyby byl Jakub jeho biologický syn, řekl by: „Je zbrklý po mně.“ Nebo: „Musíme na tom zapracovat.“ Tím, že řekl „má v sobě něco divného“, svalil vinu na neznámého muže, jehož geny v našem synovi kolují. Vzdal se ho. V tu chvíli přestal být otcem a stal se jen podvedeným mužem, který musí vychovávat kukaččí mládě.
Martin není zlý člověk. Miluje Jakuba, když se tulí, když nosí jedničky, když spolu staví lego. Ale jeho láska má podmínky, o kterých možná ani on sám neví. Je to láska, která funguje, dokud je vše sluncem zalité. Jakmile přijdou mraky, Martinovi chybí ten iracionální, zvířecí instinkt, který vás nutí milovat své dítě, i když ho zrovna nenávidíte.
Večer, když jsme leželi v posteli, se ke mně přitiskl. „Omlouvám se. Ujely mi nervy,“ šeptal. Pohladila jsem ho, ale uvnitř mě byl uzel. Vím, že to nemyslí zle. Vím, že bojuje se svým podvědomím, se svým zraněným mužstvím. Ale taky vím, že ten stín mezi námi zůstane. Jsem tu já, která Jakuba nosila a porodila – pro mě je bezvýhradně můj. A pak je tu Martin, který si otcovství musí každý den znovu a znovu volit.
Někdy mám strach, co přinese puberta. Až Jakub začne vzdorovat opravdu, až bude křičet „nenávidím tě“, bude mít Martin sílu to ustát? Nebo se definitivně stáhne do té ulity s nápisem „vždyť ani není můj“? Je to tichý boj, který nikdo nevidí. Navenek jsme šťastná rodina, která měla štěstí na moderní medicínu. Uvnitř jsme ale tři lidé, mezi kterými se proplétá duch neznámého muže. A já musím být tím mostem, který zajistí, aby se Martinova ruka nikdy nepustila té Jakubovy, ani když se pod nimi ten most zatřese.
