Článek
„Kdo je Daniel?“
Petr stál u kuchyňského stolu. Notebook byl otevřený, vedle něj ležela jeho sklenice s vodou.
Zastavila jsem se ve dveřích.
„Nikdo.“
Otočil obrazovku ke mně.
„Tak proč o něm píšeš?“
Bylo mi pětačtyřicet a s Petrem jsme byli manželé dvaadvacet let. Znali jsme svoje léky, hesla k televizi i způsob, jakým ten druhý zavírá dveře, když je naštvaný.
Myslela jsem, že o sobě víme skoro všechno.
Povídky jsem začala psát před půl rokem. Jednou večer jsem nemohla usnout a do telefonu si zapsala scénu, která se mi honila hlavou. Žena čekala na muže v hotelovém baru. Nikam nespěchala. Nemusela vstávat k pračce ani přemýšlet, jestli zamkla auto.
Druhý den jsem se k textu vrátila.
Za týden jsem ho pod přezdívkou zveřejnila.
Bavilo mě vymýšlet lidi, kteří se nebáli projevit touhu. Někteří se znali dlouho, jiní sotva několik hodin. Nikdy jsem nepsala svoje jméno. Přesto jsem v těch ženách nechávala víc ze sebe, než jsem původně zamýšlela.
Petr o tom nevěděl.
Neschovávala jsem notebook. Jen jsem mu pokaždé řekla, že něco čtu.
Teď chtěl použít tiskárnu. Otevřel počítač a našel dokument, který jsem večer nechala na obrazovce.
„Tohle sis vymyslela?“
Přikývla jsem.
Podíval se znovu na text.
„I ten penzion?“
„I ten.“
Penzion neexistoval. Stejně jako Daniel. Jen modré šaty, které měla žena na sobě, visely v naší skříni.
Petr si jich všiml.
Začal číst jednu větu nahlas. Zarazila jsem ho dřív, než ji dokončil.
„Prosím tě, ne.“
Vlastní slova z jeho úst mi připadala nesnesitelně odhalená. Sedla jsem si a přitáhla notebook k sobě.
„Já mám právo vědět, jestli mě podvádíš.“
„Nepodvádím tě.“
„Tak proč jsi mi o tom neřekla?“
Chtěla jsem odpovědět, že se nikdy neptal, co dělám večer u počítače. Byla to pravda. Jenže já doufala, že se nezeptá.
„Styděla jsem se.“
Petr se opřel o linku.
„Za povídky?“
Podívala jsem se na jeho sklenici. Ve vodě plaval plátek citronu. Tak obyčejná věc, a já se na ni nedokázala přestat dívat.
„Za to, že bys poznal, co se mi líbí.“
Dlouho nic neřekl.
Potom ukázal na obrazovku.
„Takže tohle všechno chceš?“
Zavrtěla jsem hlavou. Některé situace mě bavily právě tím, že se nikdy nestanou. Jiné byly blíž.
„Co je blíž?“
Ta otázka zněla skoro jako další výslech. Přesto jsem na ni poprvé chtěla odpovědět.
Řekla jsem mu o čekání.
O ženě, která dostane během dne zprávu a celý večer se na někoho těší. O polibku, který nekončí otázkou, co bude k jídlu. O tom, že někdy chci slyšet, že po mně touží, dřív než zhasneme.
Petr se posadil.
„Vždyť po tobě toužím.“
„Já vím. Jen mi to skoro neříkáš.“
Začal něco namítat, pak zmlkl.
„A tys mi řekla, že ti to chybí?“
Neřekla.
Ten večer jsme se neusmířili v posteli. Petr se ještě dvakrát zeptal, jestli opravdu nikdo není. Já mu odpověděla a potom notebook zavřela.
Nechtěla jsem mazat povídky, aby se mu ulevilo. Potřebovala jsem ale přestat používat je jako jediné místo, kde dokážu být upřímná.
O několik dní později mi přišla zpráva.
„Vezmeš si dneska ty modré šaty? Zamluvil jsem nám stůl.“
Chvíli jsem se usmívala. Pak mě napadlo, jestli se snaží napodobit Daniela.
Večer jsem se ho na to zeptala.
„Ne,“ řekl. „Jen jsem si uvědomil, že tě v nich chci vidět.“
Oblékla jsem si je.
Před odchodem mi zapnul zip. Neotočila jsem se hned. Cítila jsem jeho dlaň na zádech a tentokrát jsem ji přidržela.
„Ještě chvíli,“ řekla jsem.
A nemusela jsem tu větu nejdřív napsat někomu jinému.
