Článek
„Podívej, jak mě vítá. Tomu přece nic tak strašného není.“
Milan si klekl k Barykovi a drbal ho za uchem. Pes zvedl hlavu a několikrát udeřil ocasem o pelíšek.
Stála jsem vedle nich s mokrým ručníkem v ruce.
Před půlhodinou jsem mu umývala zadní nohy, protože se venku nedokázal udržet. Potom jsem ho nesla přes dva schody do domu. Váží přes dvacet kilo a moje záda už nejsou jako dřív.
Milan se zeptal, jestli jedl.
Řekla jsem, že trochu.
„Tak vidíš.“
Neodpověděla jsem. Odnesla jsem ručník do koupelny a zavřela dveře.
Barykovi je čtrnáct. Pořídili jsme si ho, když dcera odcházela na vysokou a doma bylo najednou ticho. Milan s ním chodil na dlouhé procházky, já ho naučila čekat u dveří, než mu otřu tlapky.
Dnes čeká i tehdy, když už se mu podlamují nohy.
Zhoršoval se postupně. Nejdřív jsme zkrátili procházky. Potom přidal veterinář léky. Milan mu koupil nový pelíšek a já položila běhoun na hladkou podlahu, aby mu to tolik neklouzalo.
Vždycky se našlo něco, co jsme ještě mohli udělat.
Poslední týdny ale trávím velkou část dne tím, že poslouchám, jestli nepotřebuje vstát. Pracuju z domova. Když zakňučí, přeruším telefonát a jdu za ním.
Milan říká, že máme štěstí, že tu s ním můžu být.
Já už někdy nevím, jestli na to mám sílu.
Když se veterinář zeptal na běžný den, Milan popsal přivítání
Na poslední kontrolu jsme jeli oba. Veterinář Baryka vyšetřil a potom se ptal, jak jí, jak spí a jestli se ještě těší na věci, které měl rád.
Milan vyprávěl, jak ho vítá.
Já popsala noci.
Někdy vstávám jednou, jindy třikrát. Baryk se chce přesunout, ale nedokáže se zvednout. Když ho postavím, chvíli bloudí po pokoji. Venku pak stojíme a oba čekáme, jestli se vůbec vyčurá.
Veterinář mluvil o tom, že dosavadní léčba už nepřináší dostatečnou úlevu. Řekl, že bychom měli vážně probrat i možnost uspání.
Milan se zeptal na jiné léky.
Doktor mu vysvětlil, co už jsme zkoušeli a proč další změna pravděpodobně nepomůže.
Cestou domů manžel mlčel. Potom řekl, že Baryk ještě není připravený odejít.
„A jak to poznáme?“ zeptala jsem se.
„To snad uvidíme.“
Právě toho jsem se bála. Že Milan čeká na něco úplně jednoznačného a já mezitím začínám považovat i špatnou noc za normální.
Doma jsem řekla, že už je toho na mě moc.
Milan odpověděl, že chápe, že jsem unavená, ale kvůli tomu přece psa neuspíme.
Ta věta mě zasáhla.
Najednou jsem měla pocit, že musím dokazovat, jak moc ho mám ráda. Ještě ten večer jsem si sedla k pelíšku a hladila ho déle než obvykle.
Když potom usnul, ulevilo se mi.
A za tu úlevu jsem se styděla.
Poprosila jsem ho, aby jednu noc nechodil spát do ložnice
Milan spával nahoře. Já si poslední dobou lehala na gauč, abych Baryka slyšela a nemusela pořád běhat po schodech.
Řekla jsem manželovi, že potřebuju, aby se vystřídal se mnou.
Souhlasil.
Nechtěla jsem mu připravit důkaz. Přesto jsem ráno čekala, co řekne, a byla jsem na sebe naštvaná, že část mého vzteku potřebuje, aby měl špatnou noc taky.
Když jsem přišla dolů, seděl u pelíšku. Na stole měl nedopitou kávu.
„Ve tři chtěl ven,“ řekl. „Pak se pořád snažil vstát.“
Zeptala jsem se, jestli spal.
Zavrtěl hlavou.
Čekala jsem omluvu. Místo ní se zeptal, proč jsem mu to neřekla takhle.
Chtěla jsem se s ním pohádat. Říkala jsem mu to. U doktora, doma i ráno, když jsem sotva stála.
Pak Baryk zvedl hlavu a Milan mu položil ruku na bok.
Sedla jsem si vedle nich.
Milan s ním zůstal i následující noc. Ráno se zeptal, jestli zavoláme veterináři společně.
Tentokrát do telefonu popsal, co sám viděl. Při další návštěvě se znovu ptal, jestli opravdu není jiná možnost. Nečekala jsem, že mu jedna noc pomůže přestat doufat.
Doktor Baryka vyšetřil a prošel s námi jeho stav. Domluvili jsme se na uspání.
U poslední návštěvy jsme byli oba. Milan mu držel hlavu, já ho hladila tam, kde to měl rád.
Doma jsem automaticky nalila vodu do misky.
Teprve potom jsem si vzpomněla.
První noc jsem spala až do rána. Když jsem se probudila, přišla úleva a hned po ní výčitky.
Milan se zeptal, jak jsem spala.
Řekla jsem pravdu.
Chvíli jsme seděli vedle sebe. Potom řekl, že je rád, že jsem si odpočinula.
Pelíšek jsme ještě neuklidili. Občas ho cestou do kuchyně obejdu, abych Baryka nevzbudila.
Pak se zastavím a podívám se na prázdnou deku.
