Článek
Petr nebyl vždycky takový. Bývali jsme sběrači zážitků. Z každé dovolené jsme si přivezli kamínek, mušli nebo magnetku. Náš byt byl plný vizuálního šumu, který ale vyprávěl náš příběh. Změna přišla nenápadně, s jeho padesátkou. Petr začal mít pocit, že ho věci dusí. Přečetl několik knih o minimalismu a pojal myšlenku, že pořádek ve věcech rovná se pořádek v hlavě a v životě. „Evi, podívej se na to,“ říkal mi zapáleně a máchal rukou k obývací stěně. „K čemu nám je ta váza od tety Věry? Kdy jsme se naposledy podívali do těch starých encyklopedií? Je to jen mrtvá váha. Musíme se toho zbavit, abychom mohli dýchat.“
Zpočátku jsem souhlasila. Vytřídili jsme staré oblečení, nefunkční elektroniku. Cítila jsem úlevu. Jenže Petr nezastavil. Jeho touha po prázdnotě se stala posedlostí. Z kategorie „odpad“ přešel plynule do kategorie „vzpomínky“. „Ty výkresy ze školky,“ nadhodil jednoho sobotního rána, když držel v ruce desky s prvotinami našeho dnes již dospělého syna. „Je jich tu stovka. Necháme si jeden na ukázku, zbytek vyhodíme, ne? Vždyť je to jen počmáraný papír.“
Sevřel se mi žaludek. Pro něj to byl papír. Pro mě to byl hmatatelný důkaz doby, kdy byl náš syn malý, kdy jsem mu ořezávala pastelky a on mi kreslil kostrbatá sluníčka. „To nemůžeš, Petře. To je… to je historie,“ bránila jsem se. „Historii máš v hlavě, Evi. Tohle jen zabírá místo ve skříni,“ odpověděl logicky, chladně, a hodil desky do černého pytle.
Ten večer, když usnul, jsem udělala něco, co by mě dřív ani ve snu nenapadlo. Plížila jsem se vlastním domem jako zloděj. Došla jsem do garáže k popelnicím. Srdce mi bušilo až v krku, mísil se ve mně stud a adrenalin. Otevřela jsem víko a ve světle baterky z mobilu jsem lovila ty desky ven. Byly trochu zmuchlané, ale zachráněné. Schovala jsem je do kufru svého auta, pod rezervu. Druhý den jsem je odvezla do práce a zamkla do spodního šuplíku svého stolu.
Od té doby vedu dvojí život. Doma chválím Petra za to, jak je byt krásně vzdušný. Přikyvuji, když mi ukazuje prázdnou polici, kde dřív stály suvenýry z našich cest po Itálii. „Vidíš? Hned je tu víc světla,“ říká spokojeně. „Ano, je to nádhera,“ lžu a usmívám se. Ale jakmile odejde se psem nebo do práce, jdu kontrolovat koš. Můj záchranný systém je už propracovaný. Mám krabice u kamarádky, mám plný šuplík v kanceláři a pronajala jsem si malou skladovací kóji na okraji města.
Minulý týden došlo k incidentu, který mě málem prozradil. Petr vyhodil starý, otlučený hrnek, ze kterého jsem pila kakao, když jsem byla těhotná. Nebyl hezký. Ale byl můj. Našla jsem ho v koši, rozbitý na dva kusy. Rozplakala jsem se. Ne kvůli keramice, ale kvůli té brutalitě, s jakou Petr rozhoduje o tom, co má hodnotu. Když mě načapal, jak ten hrnek držím v dlaních a lepím ho vteřinovým lepidlem, zarazil se. „Evi? Proč to lepíš? Vždyť jsem koupil tu novou sadu bílého porcelánu,“ řekl nechápavě. „Upadl mi,“ zalhala jsem rychle. „Chtěla jsem ho jen… na štětce. Do ateliéru.“ Petr pokrčil rameny. „Jak myslíš. Ale fakt nechápu, proč lpíš na krámech.“
Dívám se na něj a vidím muže, který se bojí stárnutí. Jeho minimalismus je obrana. Věří, že když vyhodí minulost, zastaví čas. Že když bude mít kolem sebe jen nové, čisté a funkční věci, bude i on sám novější a funkčnější. Já ale funguji jinak. Moje identita je v těch „krámech“. Jsem tvořená těmi lístky z koncertů, těmi křivými hrnky a dětskými kresbami.
Můj dům je teď sterilní, bílý a tichý. Ozvěna mých kroků se nese prázdnou chodbou. Petr je šťastný, cítí se lehce. Já se cítím jako host v luxusním hotelu, ze kterého se musím brzy vystěhovat. Můj skutečný domov je teď rozkouskovaný v krabicích po celém městě. Je to absurdní situace. Platím měsíčně tisícovku za sklad, abych mohla uchovat naši rodinnou historii před vlastním manželem. Někdy mám chuť na něj zakřičet, přivézt ty krabice zpátky a vysypat mu je do toho jeho dokonalého obýváku. Ale neudělám to. Miluju ho. A vím, že on to nedělá ze zlomyslnosti, ale z vlastní úzkosti. Takže dál hraji tu hru. On vyhazuje, já zachraňuji. Jsme jako dvě misky vah, které se snaží udržet rovnováhu mezi zapomněním a pamětí. Jen doufám, že jednoho dne nevyhodí něco, co už slepit nepůjde.
