Článek
„Nemusíš jí odpovídat, Lenka už ti to řekne sama.“
Pavel to pronesl u kamarádů, když jsem se zeptala jejich syna na novou práci. Smáli se. Já taky, i když jsem právě zavřela pusu, protože mě manžel potřetí za večer přerušil.
Cestou domů jsem mlčela. Nechtěla jsem se hádat v autě. Pavel si toho všiml a zeptal se, co zase udělal.
To „zase“ mi vadilo, ale nechala jsem ho být.
Doma jsem řekla, že mi jeho poznámka nebyla příjemná. A že bych chtěla někdy domluvit, aniž by za mě dokončil větu nebo ji obrátil v legraci.
„Vždyť se smáli všichni.“
„Já vím. Ale mě to zamrzelo.“
Nejdřív vysvětloval, že nic špatného nemyslel. Potom ztichl. Seděla jsem proti němu u kuchyňského stolu a čekala, jestli mi odpoví.
Najednou měl mokré oči.
„Já mám pocit, že tě pořád jenom zklamávám.“
V tu chvíli jsem vstala a šla k němu. Položila jsem mu ruku na rameno. Řekla jsem, že mě nezklamává pořád, že jsem mluvila jen o tom večeru a že ho přece mám ráda.
Přitáhl si mě k sobě.
Za chvíli jsme šli spát. Ráno mi připravil kávu a já byla ráda, že už je mezi námi dobře.
Jen jsme se vůbec nedomluvili, co uděláme příště.
Čím víc ho uklidňuju, tím méně říkám, co mi vadí
S Pavlem jsme spolu dvaadvacet let. Není to člověk, který by na mě křičel nebo mi chtěl schválně ubližovat. Umí být pozorný a když se trápím kvůli něčemu mimo naše manželství, dokáže mě poslouchat dlouho.
Jakmile ale řeknu, že mě zranil on, něco se změní.
Před pár měsíci zapomněl na domluvený oběd s mojí mámou. Čekaly jsme na něj a on mezitím zůstal u kamaráda. Když jsem mu večer řekla, že jsem se cítila trapně, začal mluvit o tom, jak nic nestíhá a že je k ničemu.
Nakonec jsem ho přesvědčovala, že není.
Mámu jsem už nezmínila.
Nechci tvrdit, že to dělá schválně. Věřím, že ho opravdu bolí představa, že není dobrý manžel. Jenže mě začíná bolet, kolik věcí už radši neotevřu.
Někdy si rozhovor připravuju v hlavě cestou z práce. Pak přijdu domů, Pavel mi ukáže, co opravil v koupelně, a já si řeknu, že dnes nemá cenu kazit večer.
Jindy začnu a po první jeho smutné větě ustoupím.
Přistihla jsem se, že ho předem ujišťuju, jak je skvělý, ještě než vůbec řeknu, co potřebuju.
Jednou jsem si po takovém večeru šla vyčistit zuby a uvědomila si, že se mi vlastně ulevilo.
Nemuseli jsme se dohadovat. Objímali jsme se a zase jsme si připadali blízko.
Jen jsem mu neřekla ani polovinu toho, co jsem původně chtěla. A v tu chvíli mi to vyhovovalo taky.
Tentokrát jsem ho objala, ale ke své otázce se vrátila
Minulou sobotu jsme měli jet za mojí mámou znovu. Pavel ráno oznámil, že slíbil kamarádovi pomoc s autem.
Připomněla jsem mu oběd.
Řekl, že na něj zapomněl, a navrhl, ať jedu sama. Tentokrát jsem mu řekla, že nechci mámě zase vysvětlovat, proč nepřijel.
„Vždyť můžeš říct, že něco mám.“
„Ale domluvili jsme se oba.“
Začal se omlouvat. Potom přišla známá věta.
„Se mnou to máš teda výhru.“
Už jsem se nadechovala, abych řekla, že přece ano. Místo toho jsem chvíli mlčela.
Pak jsem si sedla vedle něj.
„Mám tě ráda. Ale pořád nevím, co s tím dnešním obědem.“
Zeptal se, jestli nevidím, jak ho to mrzí.
Viděla jsem to. Přesto jsem zůstala u otázky. Nemluvila jsem nijak dokonale klidně. Třásl se mi hlas a připadala jsem si tvrdá.
Nakonec zavolal kamarádovi. S autem mu pomůže odpoledne.
Cestou k mámě jsme toho moc nenamluvili. Čekala jsem, že se mi uleví víc. Místo toho jsem přemýšlela, jestli jsem na něj nebyla zbytečně přísná.
U mámy jsme jedli všichni tři. Pavel jí opravil uvolněné madlo na skříňce a večer jsme se doma dívali na televizi.
Další hádku jsme zatím neměli.
Nevím, jak při ní zareaguju. Možná ho zase začnu rychle uklidňovat. Teď už si ale alespoň pamatuju, že jsme v sobotu mohli odjet k mámě, i když se Pavel předtím cítil špatně.
A že jsem ho nemusela přestat mít ráda, abych trvala na tom, na čem jsme se domluvili.
