Článek
„Jana mě minulý týden málem rozvedla kvůli myčce.“
Pavel to řekl, když nám Radek naléval víno. Jeho žena Iva se zasmála a zeptala se, jestli ji zase neuměl naplnit.
„Naplnit jo. Zapnout byl problém.“
Smáli se všichni. Já taky.
Jenže myčka byla z celé hádky to poslední.
Předchozí úterý jsem přišla domů pozdě. Vezla jsem mámu z vyšetření, cestou vyzvedla léky a pak ještě pracovala u notebooku. Pavel byl odpoledne doma. Když jsem šla udělat večeři, nádobí zůstalo na lince a myčka byla plná čistých věcí.
Řekl, že mi přece nic nebrání je vyndat.
Rozbrečela jsem se. Nechtěla jsem ten večer znovu vysvětlovat, co všechno je potřeba udělat, ani poslouchat, že si mám říct. Už jsem si říkala několikrát.
Pavel teď u Radka předváděl, jak jsem stála v kuchyni s talířem v ruce. Nebylo to úplně přesné, ale věděl, kde udělat pauzu.
Je mi dvaapadesát a jsme spolu šestadvacet let. Jeho humor mě na začátku přitahoval. Když se něco nepovedlo, uměl z toho udělat historku, kterou jsem pak sama chtěla slyšet znovu.
Vyprávěl i o sobě. Třeba jak jel na svatbu v botách, které si spletl s bratrovými, a celý den v nich nemohl chodit.
Poslední roky ale přibylo příběhů, ve kterých já něco řeším a on musí hlavně přežít.
Nejdřív mi to připadalo jako běžné manželské škádlení.
Pak jsem se při návštěvách začala hlídat, co mu před ostatními připomenu.
Smála jsem se, aby nebylo vidět, jak mi je
U Radka pokračoval ještě chvíli.
„Říkám jí, vždyť si sedni. A ona že si nemůže sednout, dokud já sedím.“
To jsem neřekla. Chtěla jsem, aby něco udělal bez mého dalšího připomínání. V jeho podání jsem ale zněla jako žena, které vadí už to, že má manžel židli.
Iva se podívala na mě. Usmála jsem se a napila vína.
Nechtěla jsem začít vysvětlovat mámino vyšetření, únavu a naši hádku. Byli jsme na návštěvě. Radek mezitím vytáhl z trouby maso a já mu nabídla pomoc s talíři.
V kuchyni se mě Iva zeptala, jestli je máma v pořádku.
Řekla jsem, že čekáme na výsledky.
Najednou se mi chtělo brečet znovu. Iva se přitom jen normálně zeptala. Otočila jsem se k příborníku a hledala lžíce, které ležely přímo přede mnou.
Cestou domů jsem Pavlovi řekla, že mi jeho vyprávění vadilo.
„Vždyť ses smála.“
„Protože jsem nevěděla, co mám dělat.“
Chvíli mlčel. Pak řekl, že kdybych se měla urazit kvůli každé poznámce, nemohli bychom už nikam chodit.
Naštvala jsem se. Zeptala jsem se, jestli můžu příště vyprávět, jak mi večer říkal, že má v práci strach o místo. Třeba by se mi z toho taky povedla historka.
To mu vtipné nepřipadalo.
Ani mně. Mrzelo mě, že jsem to vytáhla zrovna takhle.
Zbytek cesty jsme nemluvili. Doma jsem si umyla obličej a on šel pustit televizi. Tu původní hádku jsme ještě neměli vyřešenou. Teď jsme měli další.
Potřebovala jsem, aby slyšel i konec, který nevypráví
Druhý den jsem se k tomu vrátila. Bez publika a bez toho, abych mu oplácela stejnou věcí.
Řekla jsem mu, že mi nevadí každý vtip. Sama se pořád směju tomu, jak jsme na dovolené hledali auto na špatném parkovišti. Oba jsme tehdy nadávali a oba se tomu dneska smějeme.
Úterní večer jsem ale ještě neprožívala jako něco, co už je za námi.
„Já myslel, že když se tomu zasmějeme, bude to lepší,“ řekl.
Možná tomu opravdu věřil. Jenže na našem úterním večeru se nic nezměnilo. Pořád jsme nevěděli, kdo příště odveze mámu nebo udělá večeři. Zato Radek už znal mou údajnou větu o židli.
Požádala jsem ho, aby naše hádky před ostatními nevyprávěl. A pokud si nebude jistý, jestli nějaká historka vadí, ať se mě zeptá předem.
„Tak se mám ptát na každou větu?“
„Na to, jak jsem brečela v kuchyni, ano.“
Neodpověděl hned. Nakonec řekl dobře.
Nevím, jestli souhlasil, nebo už chtěl ten rozhovor ukončit.
Za dva týdny jsme seděli u mé sestry. Pavel začal vyprávět o tom, jak jsem před cestou třikrát kontrolovala sporák. Sestra se smála, protože to dělá taky.
Pak dodal, že jsem se s ním kvůli tomu ještě večer hádala.
„To už nechci vyprávět,“ řekla jsem.
Bylo mi horko. Sestra položila hrnek na stůl a Pavel se na mě podíval.
„No dobře,“ řekl. „Tak sporák zůstal vypnutý.“
Sestra začala mluvit o své nové troubě. Chvíli jsem ji skoro neposlouchala.
Cestou domů Pavel poznamenal, že jsem ho mohla zastavit trochu nenápadněji.
Řekla jsem, že jsem ho zastavila tak, jak jsem v tu chvíli uměla.
Tentokrát jsme domů nedojeli úplně mlčky. A já si před spaním nemusela vysvětlovat, proč jsem se zase smála něčemu, co mě bolelo.
