Článek
Podíval jsem se na tachometr svého auta. Za poslední měsíc jsem najezdil víc kilometrů než kamioňák na trase Praha–Madrid. Jenže já jsem nevezl pomeranče ani drahou elektroniku. Vozil jsem violoncello, kimona, zablácené kopačky a dvě děti, které v autě střídavě spí, jedí rohlík nebo se hádají. Vítejte v mém světě. Ve světě moderního otcovství, které se zvrhlo v nekonečnou jízdu městem.
Když jsem byl malý já, měl jsem jeden kroužek. Fotbal. Trénink byl v úterý a ve čtvrtek, hřiště bylo za barákem a trenér byl soused, co měl píšťalku a nadváhu. Zbytek týdne jsem trávil „na ulici“. Lezli jsme po stromech, rozbíjeli si kolena a pili vodu z hadice na cizích zahradách. Dnes? Dnes má moje dcera v pondělí keramiku a angličtinu. V úterý moderní tanec. Ve středu flétnu (nástroj zkázy, o tom později). Ve čtvrtek plavání. A v pátek, aby toho nebylo málo, „kreativní tvoření“. Syn je na tom podobně, jen místo keramiky mlátí do lidí na judu a místo tance hraje florbal.
Manželka tomu říká „rozvoj potenciálu“. Já tomu říkám „logistické peklo“.
Celý týden vypadá následovně. Přijdu z práce, kde jsem osm hodin řešil problémy, které měly být vyřešeny včera. Sotva otevřu dveře, už na mě letí povel: „Rychle, Anička má za dvacet minut zušku, nestíháme!“ Ani si nesundám boty. Popadnu dceru, popadnu futrál s flétnou, hodím je do auta a startuju. Praha je ucpaná. Vždycky je ucpaná. Stojíme v koloně, dcera na zadním sedadle fňuká, že má hlad, a já počítám minuty. Přijíždíme před školu smykem, vyhazuju ji za jízdy (obrazně řečeno, i když někdy k tomu nemám daleko) a… čekám.
A to je ten kámen úrazu. Čekání.Kroužek trvá 45 minut. To je ten nejblbější časový úsek. Nevyplatí se jet domů, protože byste se jen otočili v předsíni. Takže sedíte v autě. Mám už své rituály. Znám všechny moderátory v rádiu jménem. Mám přečtené všechny zprávy na internetu, včetně rubriky „Zahrádkáři sobě“. V zimě v autě mrznu, protože nechci nechat běžet motor (ekologie a tak), v létě se potím. Jsem jako taxikář, který čeká na rito, které nikdy nepřijde.
Nejhorší na tom je ta absurdita vybavení. Minulý rok manželka rozhodla, že syn má talent na hokej. Víte, kolik stojí hokejová výstroj? Tolik co ojetá Fabia. Koupili jsme brusle, chrániče, helmu, hokejku z kosmických materiálů. Vstávali jsme v sobotu v pět ráno na tréninky. Mrzli jsme na stadionu, kde byla zima jako v ruském filmu. Po třech měsících syn přišel a řekl: „Tati, mě to nebaví, trenér na nás řve a ty brusle tlačí.“ Manželka řekla: „Nesmíme ho nutit, to by mu způsobilo trauma.“ Takže mám v garáži hokejovou výstroj za dvacet tisíc, na kterou sedá prach, a syn teď chodí na florbal. Hokejka je lehčí, ale vozit ho musím stejně.
Minulý týden jsem toho měl dost. Bylo úterý. Zasekl jsem se v zácpě mezi judem a tancem. Jedno dítě jsem vezl tam, druhé vyzvedával jinde. Byl to logistický tetris, který nešel vyhrát. Přijel jsem domů v sedm večer, vyřízený, hladový. Manželka seděla u stolu a plánovala letní příměstské tábory (v lednu!). „Hele,“ řekl jsem a bouchl klíčky o stůl. „Není toho moc? Vždyť ty děti jsou chudáci. Jsou uštvané. My jsme uštvaní. Proč jim ty kroužky neproškrtáme?“
Podívala se na mě, jako bych navrhl, že je prodáme do cirkusu. „A co bys jako chtěl, aby dělaly?“ zeptala se. „Ať jdou ven,“ řekl jsem. „Ať si vezmou kolo a jedou kolem bloku. Ať jdou na hřiště kopat do míče. Ať se nudí. Nuda je matka kreativity.“
Následovala přednáška. Dlouhá. Dozvěděl jsem se, že:
- Dnešní doba je jiná (nebezpečná).
- Venku jsou podivíni a drogy (na našem sídlišti jsem viděl naposledy podivína, když soused venčil kočku na vodítku).
- Když nebudou mít organizovaný čas, budou sedět na mobilu.
- Jsem nezodpovědný otec, který nechce investovat do budoucnosti svých dětí.
„Já do ní investuju!“ bránil jsem se. „Investuju do ní svůj benzín a svůj duševní klid! Ale k čemu jim bude, že umí hrát Ovčáci čtveráci na flétnu, když neumí rozdělat oheň nebo se orientovat v lese?“ „Flétna rozvíjí kapacitu plic a jemnou motoriku,“ odpálkovala mě.
Takže jsem to vzdal. Jsem pragmatik. Vím, kdy nemůžu vyhrát. Manželka má pocit, že když děti nebudou mít denně kroužek, selhala jako matka. Je to závod. Závod s ostatními matkami, které na Facebook dávají fotky svých ratolestí s medailemi a diplomy. „Podívej, Mareček od Nováků už umí japonsky!“ No a co? Můj syn umí poznat čtyřválec od šestiválce podle zvuku motoru, ale to se na Instagramu asi nepočítá.
Zítra je středa. To znamená flétna a dramaťák. Už teď se mi dělá mdlo. Nabil jsem si tablet, stáhl jsem si nový díl seriálu a připravil jsem si termosku s kávou. Moje místo je v autě. Na parkovišti před ZUŠkou. Tam, v šeru kabiny, se potkáváme s ostatními otci. Kývneme na sebe. Nemusíme mluvit. Víme své. Jsme bratrstvo čekajících. Jsme taxikáři, sponzoři a nosiči tašek. A někdy, když čekám, až dcera dopíská tu etudu, zavřu oči a představuju si, jak běžím venku s klíčem na krku, mám rozbité koleno a je mi naprosto skvěle, protože nemusím být v 15:45 na hodině keramiky.
Je tohle normální? Opravdu vychováváme generaci géniů, nebo jen generaci uštvaných dětí, které v osmnácti vyhoří a půjdou pást ovce do Beskyd? (Což by, mimochodem, byla skvělá aktivita, kdyby na to byl kroužek).
