Článek
Kuba byl vytoužené dítě. Když se narodil, vypadal jako anděl. První rok byl idylický, ale pak se začaly objevovat trhliny. Nechtěl se chovat, vyhýbal se očnímu kontaktu, určité zvuky ho dováděly k šílenství. Diagnóza ve třech letech zněla: dětský autismus s prvky ADHD. Byla to nálepka, která nám měla pomoci pochopit jeho svět, ale pro okolí se stala neviditelnou bariérou.
Největší bolest však nepřichází od cizích lidí, ale zevnitř rodiny. Moje matka je ze staré školy. Je to žena, která věří na pevnou ruku a na to, že „škoda rány, která padne vedle“. Miluje Kubíka, tím jsem si jistá, ale její láska je podmíněná jeho „normálností“.
„Ty mu moc ustupuješ, Martino,“ říkává mi nad nedělním obědem, když Kuba odmítne jíst řízek, protože se strouhanka dotýká brambor. „Kdybys ho jednou pořádně seřezala, on by si tyhle manýry rozmyslel.“
Snažím se jí vysvětlit, že jeho mozek funguje jinak. Že to není rozmazlenost, ale rigidita myšlení a senzorická přecitlivělost. Že pro něj je smíchání textur jídla stejně stresující, jako kdybych ji nutila sníst pavouka. Ale moje slova se odrážejí od zdi jejího přesvědčení. V jejích očích selhávám. Vychovávám tyrana.
Krize, která mě srazila na kolena, přišla minulý týden v obchodním centru. Musela jsem Kubovi koupit nové boty. Pro většinu rodičů banální úkol, pro nás vojenská operace. V obchodě hrála hlasitá hudba, zářivky blikaly. Viděla jsem na Kubovi, jak bledne, jak si začíná mnout uši. Chtěla jsem rychle zaplatit a odejít.
Jenže u pokladny nastal problém. Jeho oblíbená prodavačka tam nebyla. Byla tam jiná paní. Pro Kubu to bylo narušení rituálu, poslední kapka do poháru, který už tak přetékal.
Začal křičet. Nebyl to pláč, byl to nelidský řev zvířete chyceného do pasti. Lehl si na zem a kopal kolem sebe. Lidé se zastavovali. Udělal se kolem nás kruh. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, jak se mi potí dlaně. Klekla jsem si k němu a snažila se ho obejmout, použít pevnou vazbu, aby se uklidnil.
„Že se nestydíte,“ ozval se za mnou starší muž. „Takový velký kluk a vyvádí jako pominutý. Jednu bych mu vrazil, až by se otočil.“ „Přesně tak,“ přisadila si paní ve frontě. „Dnešní matky… jenom to rozmazlují a pak to takhle vypadá.“
Zvedla jsem hlavu. V tu chvíli jsem necítila stud, ale čirou nenávist. Chtěla jsem na ně křičet. Chtěla jsem jim říct o probdělých nocích, o terapiích, o tom, že můj syn právě prožívá nesnesitelnou úzkost. Že to není o výchově, ale o chemii v mozku.
Ale neřekla jsem nic. Neměla jsem sílu. Jen jsem vzala svého řvoucího syna do náruče, nechala tam nákup i boty a prodrala se davem ven. V autě se Kuba uklidnil. Díval se z okna, jako by se nic nestalo, zatímco já jsem svírala volant a po tvářích mi tekly slzy bezmoci.
Byla jsem vyčerpaná. Ne z Kuby. Byla jsem vyčerpaná z toho neustálého obhajování. Z té role lvice, která musí trhat každého, kdo se na její mládě křivě podívá, i když uvnitř je jen vyděšenou laní.
Když jsme přijeli domů, Kuba za mnou přišel do kuchyně. Beze slova mě objal kolem pasu a položil si hlavu na mé břicho. Je to jeho způsob omluvy, jeho způsob, jak říct „mám tě rád“, i když to slovy neumí vyjádřit. V tu chvíli veškerý vztek zmizel.
Uvědomila jsem si, že svět se nezmění. Lidé budou dál soudit to, co nechápou. Moje matka bude dál kroutit hlavou nad mými metodami. Ale to není podstatné. Podstatné je, že já jsem jediný přístav, který Kuba má. Pokud se zhroutím já, ztratí se i on.
Přestala jsem se omlouvat. Přestala jsem vysvětlovat cizím lidem v obchodě diagnózy. Místo toho jsem si koupila sluchátka pro Kubu a tlustou kůži pro sebe. Izolace, kterou cítím, je daní za to, že chráním jeho křehký svět. Není to spravedlivé a často to bolí. Ale když se na mě Kuba podívá tím svým čistým, nefiltrovaným pohledem, vím, že žádná jiná cesta pro mě neexistuje. Jsem jeho máma. A to je víc než soudkyně z lidu.
