Článek
S Terezou jsme byly jako dvě poloviny jednoho celku. Ona byla ta živelná, hlasitá, ta, která mě vytáhla tančit na stůl, když jsem se utápěla v depresích po rozvodu. Já byla ta racionální, ta, která ji držela nohama na zemi. Když mi před půl rokem s ledovým klidem oznámila diagnózu, můj první instinkt byl bojovat. Plánovala jsem, jak s ní budu chodit na chemoterapie, jak jí budu vařit vývary a vybírat paruky. Měla jsem scénář v hlavě dokonale nalajnovaný – budeme ten silný tým, který tu nemoc porazí smíchem a odhodláním.
Realita mě ale srazila na kolena dřív, než jsem stihla cokoliv udělat.
První návštěva v nemocnici byla zlomová. Když jsem vešla do pokoje a uviděla ji – bledou, napojenou na hadičky, s propadlými tvářemi, ve kterých se ztrácely její kdysi jiskřivé oči – udělalo se mi fyzicky zle. Nebylo to z pachu dezinfekce. Bylo to z čiré, paralyzující hrůzy. Viděla jsem smrt. Viděla jsem konečnost, kterou jsem do té doby úspěšně vytěsňovala.
Od toho dne jsem začala hledat výmluvy.
„Terezko, dneska to nestihnu, v práci je blázinec,“ lhala jsem do telefonu, zatímco jsem seděla doma na gauči a tupě zírala do zdi. „Promiň, děti mají rýmu, nechci tě nakazit.“ Každá lež mi chutnala jako popel, ale byla snazší než se znovu podívat do té propasti. Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na světě. Moje nejbližší duše trpí a potřebuje mě, a já se schovávám, protože nemám žaludek na to, abych viděla její bolest.
Minulý týden jsem se odhodlala. Dojela jsem až před její dům. Seděla jsem v autě, ruce křečovitě sevřené na volantu, a dívala se na její okna. Představovala jsem si, co mě tam čeká. Ticho? Pláč? Nebo ta nucená statečnost, která mě bolela snad nejvíc? Srdce mi bušilo tak silně, až jsem měla pocit, že dostanu infarkt. Pět minut. Deset. Pak jsem nastartovala a odjela pryč.
Doma jsem se sesypala. Plakala jsem ne pro ni, ale nad svou vlastní malostí. Nenáviděla jsem se. Říkala jsem si, že si nezasloužím dýchat vzduch, když ona o každý nádech bojuje. Proč nedokážu překročit svůj stín? Proč je můj strach silnější než moje láska k ní?
Trvalo mi dlouho, než jsem si přiznala, že každý máme limity jinde. Společnost nám diktuje, jak má vypadat „správná opora“ – držet za ruku, utírat slzy, být přítomen. Ale nikdo nemluví o tom, že pro některé z nás je empatie tak drtivá, že nás pohled na utrpení blízkého člověka totálně paralyzuje. Není to lhostejnost. Je to příliš velká bolest, kterou neumíme zpracovat.
Včera jsem jí napsala dopis. Nedokázala jsem jí to říct do očí, bála jsem se, že se rozpláču a ona bude muset utěšovat mě, což by bylo absurdní. Napsala jsem jí pravdu. Že se bojím. Že jsem srab. Že ji miluju, ale že pohled na její nemoc mě ničí tak, že nejsem schopná fungovat.
Odpověď přišla večer. Byla to hlasová zpráva. Terezin hlas byl slabý, ale slyšela jsem v něm úsměv. „Ty blázne. Já nepotřebuju, abys mi držela mísu při zvracení. Na to mám sestřičky. Já potřebuju, abys mi posílala vtipy a drby z práce, abych věděla, že svět venku je pořád normální. Nebuď tam, buď na telefonu. To mi stačí.“
Ulevilo se mi, ale výčitky nezmizely úplně. Stále se učím přijmout fakt, že v téhle zkoušce jsem neobstála tak, jak bych si přála. Nebudu ta, co sedí u lůžka dnem i nocí. Ale můžu být ta, která jí každý den pošle kousek normálního života, na který ona teď nedosáhne. Je to málo? Možná. Ale je to to jediné, co teď upřímně dokážu dát.
