Článek
S Alenou jsme letos měli devětatřicáté výročí svatby. Přinesl jsem jí malou kytici a zákusek, který si dřív kupovala cestou z práce. Květiny ji potěšily. Zeptala se, jestli jsem je poslal já, nebo můj tatínek. Když jsem řekl, že jsem její manžel, přestala se usmívat.
„Můj manžel je mladší,“ odpověděla.
Nevysvětloval jsem jí to dál. Seděl jsem vedle ní a podržel talířek, aby si ho nepřevrhla. Zákusek snědla skoro celý. Před odchodem jsem jí otřel prsty ubrouskem a ona mi poděkovala, jako by mě viděla poprvé.
Aleně je dvaašedesát. Nemoc se začala projevovat před několika lety, ještě když pracovala. Nejdřív zapomínala schůzky a opakovaně hledala věci, které sama uklidila. Hádali jsme se kvůli tomu. Myslel jsem si, že je roztržitá a všechno dělá ve spěchu. Za některé tehdejší věty se stydím dodnes.
Po diagnóze jsme dlouho doufali, že doma vydržíme. Upravil jsem si práci, později odešel do předčasného důchodu. Dcera vozila nákupy a syn pomáhal s vyřizováním. Měli jsme i pomoc zvenčí. Přesto přicházely týdny, kdy jsem téměř nespal a bál se odejít byť jen vynést odpadky.
Nechci ze sebe dělat obětavého hrdinu. Někdy jsem na Alenu zvýšil hlas. Jednou jsem za sebou zavřel dveře do koupelny a nechal ji v kuchyni plakat, protože jsem už nedokázal znovu odpovídat na stejnou otázku. Pak jsem seděl na okraji vany a poslouchal ji.
Když se uvolnilo místo v domově se zvláštním režimem nedaleko Brna, rozhodovali jsme se společně s dětmi. Dcera mě tehdy objala a řekla, že jsem udělal, co jsem mohl. Potřeboval jsem to slyšet. Stejně jsem první večer doma nemohl usnout. Nikdo mě nevolal a já pořád vstával, jestli je všechno v pořádku.
To bylo před necelými dvěma lety.
Postupně jsem si vytvořil režim. V úterý, ve čtvrtek a v neděli jezdím za Alenou. Nosím jí čisté oblečení, procházíme se, pokud má chuť, nebo jen sedíme. Někdy mě vezme za ruku. Nevím, koho ve mně právě vidí, ale bývá jí tak dobře. Jindy ji moje přítomnost rozruší a návštěvu zkrátím.
Domů se vracím do bytu, kde skoro všechno zůstalo na svém místě. Alenin hrnek, knihy i šicí stroj. Děti se stavují, vnuci občas přespí. Mám je rád a těším se na ně. Jenže většinu večerů otevřu jogurt, pustím televizi a zjistím, že jsem od návratu z návštěvy nepromluvil nahlas.
Do turistického oddílu mě přivedl bývalý kolega. Nechtělo se mi mezi cizí lidi, ale slíbil jsem mu jednu sobotní vycházku. Irena šla část cesty vedle mě. Bavili jsme se o botách, protože jí nové udělaly puchýř. Vůbec nic důležitého. Přesto jsem na ten rozhovor doma myslel.
Je jí šedesát a před pěti lety ovdověla. O Aleně věděla od začátku. Nemusel jsem předstírat, že jsem rozvedený, ani vysvětlovat, proč někdy během výletu ztichnu. Zpočátku jsme se vídali jen s ostatními. Pak jsme spolu šli na kávu. A potom znovu.
Jednou mi zavolala, jestli jsem dorazil domů, protože jsem při loučení říkal, že pojedu přes město na kole. Ten telefonát trval dvě minuty. Já ale ještě dlouho seděl s mobilem v ruce. Někdo chtěl vědět, jestli jsem v pořádku.
Když mě poprvé políbila, neucukl jsem. Přitom jsem se předtím přesvědčoval, že jde jen o kamarádství. Doma jsem se při svlékání podíval na snubní prsten a napadlo mě, co bych Aleně řekl, kdyby se mě mohla zeptat, kde jsem byl.
Žádnou odpověď nemám.
Dětem jsem o Ireně řekl sám. Nechtěl jsem čekat, až nás někdo potká a začne jim vyprávět, že jejich táta má ženskou. Syn byl zaskočený. Zeptal se, jak dlouho se vídáme, a pak řekl, že potřebuje čas. Dcera reagovala úplně jinak.
„Máma ještě žije, tati.“
Řekl jsem, že to vím.
„Tak proč se chováš, jako by už nebyla?“
Snažil jsem se jí vysvětlit, že na maminku nepřestávám myslet a dál za ní budu jezdit. Dcera ale řekla, že návštěvy nejsou totéž co manželství. Že nemůžu odsedět odpoledne v domově a potom jít s jinou na večeři, jako bych měl splněno.
Naštval jsem se. Vyčetl jsem jí, že přijde na hodinu a zase se vrátí ke své rodině, zatímco já žádný podobný návrat nemám. Bylo to nespravedlivé. Pomáhala nám roky a návštěvy její mámy pro ni nejsou snadné jen proto, že po nich nemusí zůstat sama.
Dcera se rozplakala. Řekla, že nejdřív ztratila možnost normálně mluvit s maminkou. Teď se bojí, že přijde i o domov, kde ji ještě může všude vidět. Že sem jednou vejde a na mámině místě bude sedět cizí žena.
S Irenou jsme se o společném bydlení vůbec nebavili. Dcera ale myslela mnohem dál než já.
Od té doby je mezi námi něco, co dřív nebylo. Když se zeptá, co jsem dělal o víkendu, odpovídám stručně. Ona už se moc nevyptává. Někdy mám chuť jí Irenu představit, aby viděla, že není někdo, kdo mi přišel vymazat manželku ze života. Pak si uvědomím, že po ní nemůžu chtít, aby mi schválila vlastní bolest.
A ani Irena to nemá jednoduché. Jednou jsem u ní zůstal na večeři. Když mi zavolala dcera, vstal jsem a odešel telefonovat do chodby. Po návratu jsem se omlouval tak dlouho, až mě Irena zastavila.
„Já nechci být něco, co vždycky rychle schováš, když zavolají děti.“
Měla pravdu. Zároveň jsem jí nedokázal slíbit, že příště zůstanu sedět.
Minulý měsíc jsme jeli na víkend do Jeseníků. Nedělní návštěvu Aleny jsem přesunul na pondělí. Dcera mi napsala, jestli už začínám vynechávat. Chtěl jsem jí poslat seznam všech návštěv za poslední rok. Místo toho jsem telefon vypnul. Celý večer mi pak nebylo dobře, i když jsme měli být konečně sami a těšit se.
Pořád se snažím dokazovat, že jsem manželku neopustil. Někdy dceři, někdy sobě. Ireně zase vysvětluji, že to s ní myslím vážně. Obě věci jsou pravda, ale čím častěji je opakuji, tím méně přesvědčivě znějí.
Včera jsem byl za Alenou. Měla dobrou náladu a ukazovala mi halenku, kterou jí přivezla dcera. Řekla, že její holčička má hezký vkus. Zůstal jsem déle, než jsem plánoval. Když jsem odcházel, zamávala mi a hned se obrátila k paní vedle sebe.
Na parkovišti jsem našel zprávu od Ireny, jestli se večer zastavím. Měl jsem chuť přijet. Současně jsem si znovu vybavil dceřinu větu, že máma ještě žije.
Ireně jsem napsal, že přijdu kolem sedmé. Potom jsem zavolal dceři a zeptal se, jestli by v neděli nechtěla jet za mámou se mnou. Řekla, že ano. Neptala se, kde budu dnes večer, a já jí to neřekl.
Nevím, jestli jsme tím udělali malý krok k sobě, nebo jsme se jen naučili vyhýbat tomu, o čem spolu nedokážeme mluvit.
