Článek
Taška stála mezi námi. Černá, sportovní, s košilí přiskřípnutou v zipu. Ondřej ji položil na zem a přitáhl si mě.
„Řekl jsem jí to.“
Cítila jsem jeho studenou tvář na krku. Obvykle jsem mu hned rozepínala kabát. Tentokrát jsem zůstala stát s rukama podél těla.
„Co přesně?“
Trochu se odtáhl.
„Že mám tebe. Že odcházím.“
Bylo mi třiačtyřicet, šest let jsem byla rozvedená a konečně jsem si zvykla být sama. Věděla jsem, kolik ticha potřebuju po práci. Mohla jsem večeřet nad dřezem nebo celý večer ležet ve vaně. Nikomu jsem nic nevysvětlovala.
Ondřej do toho života přicházel dvakrát týdně.
Voněl po zimě a parfému. Nejdřív mě políbil, teprve potom se ptal, jak jsem se měla. S ním jsem si připadala žádoucí. Někdy jsme ani nedojedli jídlo, které jsem připravila.
A pak se oblékl.
Nenáviděla jsem ten okamžik. Jak se podíval na telefon. Jak si před zrcadlem uhladil vlasy. Ještě před chvílí jsem měla jeho ústa na rameni a najednou už patřil někam jinam.
„Jednou bych chtěla zažít ráno, kdy nebudeš spěchat,“ řekla jsem mu před týdnem.
Seděli jsme na posteli. On už měl jednu ponožku.
„Vždycky jsem jen ta na pár hodin.“
Tentokrát se nevymlouval. Pohladil mě po zádech a dlouho mlčel. Myslela jsem, že ho konečně mrzí, jak mi ubližuje.
Teď stál v mém předsíni a čekal na radost.
Vzala jsem mu kabát. Pověsila ho přes svůj, protože jiný háček nebyl volný.
„Dáš si něco?“
„Víno.“
Nalila jsem dvě skleničky. Ondřej se posadil na pohovku a vydechl. Poprvé neměl telefon po ruce. Nechal ho v kapse kabátu.
„Můžu dneska zůstat?“
To slovo dneska mi dovolilo přikývnout.
V noci jsem ho chtěla stejně jako vždycky. Možná ještě víc. Byl tu celý večer, nikdo nám ho neukrajoval. Když usnul, dívala jsem se na jeho ruku položenou přes můj pas.
Takové ráno jsem si přece přála.
Jenže ráno si vyndal z tašky kartáček.
„Kam ho můžu dát?“
Ukázala jsem na kelímek. Potom otevřel skříňku a hledal čistý ručník. V kuchyni se zeptal, kdy obvykle vyrážím do práce. Prý bychom mohli chodit společně, má to cestou.
Všechno říkal opatrně. Nechoval se jako někdo, kdo mi zabral byt. Snažil se zjistit, jestli se do něj vejde.
A já začala ustupovat.
„Ondro, já nevím, jestli spolu můžeme bydlet.“
Položil nůž vedle nedokrojeného chleba.
„Já taky ne. Ale myslel jsem, že to chceš zkusit.“
Připomněl mi, co jsem říkala minulý týden. I všechny předchozí večery, kdy jsem plakala, že se mnou nepočítá.
Mohla jsem tvrdit, že mě špatně pochopil.
Jenže pochopil přesně to, co jsem mu chtěla dát najevo.
Sedla jsem si naproti němu.
„Chtěla jsem být pro tebe první.“
Čekal, až dopovím zbytek.
„Nevěděla jsem, jestli chci společný život.“
Díval se na mě tak dlouho, až jsem musela sklopit oči.
Ten večer si odnesl tašku do hotelu. Kartáček vzal také. Zeptal se, jestli mu zítra zavolám. Slíbila jsem, že ano.
Když za ním zaklaply dveře, ucítila jsem úlevu.
A tentokrát už jsem dobře věděla, komu tím ubližuju.
