Článek
Před narozením Matyáše jsem byla ženou, která definovala sama sebe svou prací, svobodou a intelektem. Byla jsem architektka, cestovatelka, milovnice ticha a dlouhých, nerušených rán. Když jsme se s manželem rozhodli pro dítě, bylo to racionální rozhodnutí. „Je čas, jsme zajištění, patří to k životu,“ říkali jsme si. Věřila jsem mýtu, že mateřský instinkt je jako spínač, který se aktivuje přestřižením pupeční šňůry a všechno ostatní přebije.
Omyl. Matyáš se narodil a já jsem cítila obrovskou zodpovědnost, něhu, strach… ale ne naplnění.
První rok byl jako pobyt v cele předběžného zadržení. Spánková deprivace, ztráta autonomie, nekonečný kolotoč krmení a přebalování. Všichni říkali: „To si sedne, počkej, až začne mluvit.“ Teď jsou mu čtyři. Mluví, běhá, směje se. Je to bystrý, krásný chlapec. A já? Já se cítím jako zvíře chycené do pasti, která je vystlaná plyšáky a láskou, ze které nelze uniknout bez toho, abych byla označena za monstrum.
Jsem funkční matka. Peču bábovky, chodíme na hřiště, čtu mu pohádky a foukám rozbitá kolena. Zvenčí vypadáme jako reklama na štěstí. Uvnitř ale křičím. Mateřství mi vzalo identitu. Už nejsem Eva. Jsem „maminka“. Můj čas, mé tělo, mé myšlenky – nic z toho mi nepatří. Jsem neustále k dispozici, neustále ve střehu, neustále ve službě. Ta role mě nebaví. Nudí mě stavění kostek, vyčerpává mě věčné vysvětlování a ubíjí mě ten nekonečný hluk.
Krizový moment přišel minulou neděli. Byl to deštivý den, byli jsme zavření doma. Matyáš měl zrovna období vzdoru. Vylil kakao na mou rozpracovanou skicu, křičel, dožadoval se pozornosti každou vteřinu.
„Mami, pojď si hrát! Mami, koukej! Mami! Mami!“
Stála jsem v kuchyni, v ruce hadr na podlahu, a najednou se mi zatmělo před očima. Nebyl to vztek. Byl to chlad. Dívala jsem se na toho malého človíčka, který se vztekal na koberci, a hlavou mi projela myšlenka ostrá jako skalpel: Kdybys nebyl, byla bych teď v Barceloně. Nebo bych prostě jen ležela v tichu. Kdybys nebyl, byla bych zase já.
V tu chvíli se na mě podíval. S těma svýma velkýma, důvěřivýma očima, ve kterých se zrcadlila jistota, že jsem tu pro něj. A mě zaplavila taková vlna viny, že jsem se musela chytit linky, abych neupadla.
Jak můžu něco takového cítit? Jak můžu litovat existence bytosti, kterou jsem přivedla na svět a která za nic nemůže? Cítila jsem se jako ten nejhorší člověk na planetě. Chtělo se mi zvracet ze sebe samé.
Večer, když konečně usnul, jsem seděla u jeho postele a hladila ho po vlasech. V té chvíli, kdy spí, ho miluji nejvíc. Tehdy je to jen moje dítě, ne můj věznitel. Plakala jsem potichu do dlaní. Není to jeho chyba. Je to chyba mého očekávání, že se změním v někoho, kým nejsem.
Pochopila jsem, že pro některé ženy mateřství není přirozeným stavem, ale těžce vydřenou prací. Ne každá z nás je „matka kvočna“, která nachází smysl v péči o druhé. Některé z nás milují své děti, ale bytostně nenávidí ten životní styl, který s nimi přichází. A to je rozdíl, o kterém se nemluví.
Začala jsem chodit na terapii. Učím se říkat nahlas, že jsem nešťastná, aniž bych za to dodávala „ale syna miluju“, jako bych se musela omlouvat. Učím se nebýt dokonalá. Najala jsem chůvu, i když na mě tchyně kouká skrz prsty. Potřebuji dýchat, abych mohla být dobrou matkou.
Už vím, že ten pocit viny možná nikdy úplně nezmizí. Vždycky tam bude ten stín lítosti nad ztraceným životem. Ale snažím se přijmout fakt, že milovat své dítě a litovat mateřství se nevylučuje. Jsou to dvě pravdy, které ve mně žijí vedle sebe. A mým úkolem není se za to nenávidět, ale přežít to tak, aby Matyáš nikdy nepoznal, že jeho máma někdy touží po světě, ve kterém on není.
