Článek
Víte, co pro chlapa znamená garáž? Ženy si myslí, že je to jen místnost pro auto. Velký omyl. Garáž je svatyně. Je to jediné místo na světě, kde mám absolutní kontrolu. Vím, že třináctka klíč je v druhém šuplíku shora. Vím, že když položím kladivo na ponk, najdu ho tam i za týden (pokud si ho nepůjčí žena na zatloukání hřebíčku do sádrokartonu podpatkem lodičky). V garáži je ticho. Je tam klid. Je tam můj svět.
Nebo spíš byl.
Všechno to začalo nenápadně, jak už to u velkých katastrof bývá. „Miláčku,“ pronesla žena u večeře tím tónem, který by měl rozeznít poplašné sirény. „Maminka bude malovat byt. Potřebovala by si k nám na pár týdnů dát pár věcí. Do garáže. Tam je místa dost.“
Zpozorněl jsem. „Tam je místo na auto a na ponk,“namítl jsem věcně. „Prosím tě, auto může stát venku, je léto. A jsou to jen krabice.“
Byl jsem slabý. Kývl jsem. Čekal jsem pět, možná šest banánovek s knihami. V sobotu ráno před domem zastavila dodávka. Z ní vystoupila tchyně a začala dirigovat vykládku. Nebylo to „pár věcí“. Byla to kompletní pozůstalost po třech generacích, která zahrnovala vše od starých peřin (které smrděly naftalínem na sto honů) až po sbírku zavařovacích sklenic z roku 1985. „Kam s tím, Jaruško?“ ptal se řidič. „Všechno dozadu k té stěně,“ velela tchyně.
K té stěně. K mojí stěně. Tam, kde mám regály se šroubky. Tam, kde visí gola sady. Tam, kde stojí kompresor. Snažil jsem se protestovat. „Jarmilo, tam se nedostanu k nářadí!“ „Ale prosím tě, Petře, copak budeš teď v létě něco vrtat? Vždyť je to jen na chvilku,“ odbyla mě mávnutím ruky a nechala postavit horu krabic přímo před můj ponk.
Tím to ale neskončilo. Jakmile byla garáž „narušena“, padlo tabu. Manželka si zřejmě řekla, že když už tam je ten bordel, tak se tam vejde i zbytek vesmíru. V neděli večer jsem chtěl zaparkovat auto. Nešlo to. Vrata se neotevřela. Něco je blokovalo zevnitř. Vešel jsem bočním vchodem (přeskakujíc krabici s nápisem „Svetry – zima 98“) a naskytl se mi pohled zkázy. Vedle tchyniných krabic stála: dvě dětská kola, moje staré kolo, koloběžka, odrážedlo, kočárek (který už dva roky nepoužíváme, ale „co kdyby“), sušák na prádlo a nafukovací bazének, který nebyl vyfouknutý.
„Co to má znamenat?“ řval jsem do ticha, které už nebylo tichem svatyně, ale ozvěnou vetešnictví. Manželka přišla, v ruce hrnek kávy, absolutně v klidu. „No, na terase to překáželo. A v garáži je sucho. Přece nenechám kočárek na dešti, zplesnivěl by.“ „Ale já nemám kam dát auto! Auto za půl milionu stojí venku pod břízou a kálí na něj ptáci, zatímco v garáži trůní rozbitá tříkolka za dvě stovky!“ „Ty naděláš. Auto je z plechu, to se neusmolí. Hlavně opatrně, ať neshodíš ty maminčiny krabice, je v nich cibulák.“
Ten týden jsem potřeboval uříznout kus trubky. Banální operace. Upnout do svěráku, vzít flexu, říznout. Práce na dvě minuty. Realita? Dvacet minut jsem hrál Sokoban. Musel jsem vynést koloběžky. Musel jsem posunout kočárek. Musel jsem přelézt hradbu krabic. Když jsem se konečně, zpocený a špinavý, dostal k ponku, zjistil jsem tu nejhorší zradu. Na mém svěráku – na tom kusu poctivé litiny, který mám po dědovi – stál květináč. A v něm muškát. Manželka si z mého pracovního stolu udělala přesazovací pult. Všude byla hlína. V drážkách svěráku, v miskách na matičky, na pile.
„To už přeháníš!“ vyletěl jsem na ni, když přišla zkontrolovat, proč v garáži sprostě nadávám. „Co je? Venku foukalo, tak jsem si zalezla sem. Vždyť si to pak zameteš. Máš tu přece ten svůj kompresor, ne?“
V tu chvíli mi to došlo. Pro ni to není dílna. Pro ni je to jen „zastřešený prostor“. Nechápe, že olejová skvrna na podlaze je v pořádku, ale hlína na ponku je svatokrádež. Nechápe, že když potřebuju vercajk, nemůžu nejdřív půl hodiny stěhovat krabice s nápisem „Knihy, co už nikdo nečte“.
Pokusil jsem se o protiútok. Navrhl jsem, že tchyniny věci odvezeme do placeného skladu. „Zbláznil ses? Vyhazovat peníze za sklad, když máme velkou garáž? To bys mamince udělal?“ Navrhl jsem, že vyhodíme ten starý kočárek. „To nejde, ten se prodá. Jednou. Až budu mít čas to nafotit.“
Takže výsledek? Moje auto stojí venku. Už je na něm vrstva pylu a ptačího trusu. V garáži se nedá hnout. Když potřebuju šroubovák, raději si jdu koupit nový do hobby marketu, protože je to rychlejší než ho hledat pod hromadou zimních bund. Tchyně už má vymalováno měsíc, ale pro krabice si nejede. Prý „u nás jí to nepřekáží“.
Včera jsem šel kolem garáže. Otevřel jsem dveře, nadechl se. Necítil jsem benzín. Cítil jsem zatuchlinu ze starých hadrů a hlínu. Zhasnul jsem, zavřel dveře a šel si otevřít pivo na terasu. Moje království padlo. Bylo anektováno bez jediného výstřelu. A nejhorší na tom je, že v té záplavě krámů nemůžu najít ani tu svou skládací židličku, abych si mohl sednout aspoň před ta vrata a trucovat.
Asi si začnu hledat milenku. Nebo ještě lépe – pronajmu si tajnou garáž na druhém konci města. Nikomu o ní neřeknu. Dám si tam jen auto, ponk a jednu židli. A běda, jak tam někdo položí byť jen papírový kapesník.
