Článek
Moje matka, paní inženýrka s dokonalým drdolem, a ještě dokonalejším přehledem o tom, co se „sluší a patří“, byla vždy autoritou. Dětství s ní nebylo o objímání a slovech útěchy, ale o výkonech. Jednička byla samozřejmost, dvojka ostuda a slzy projev slabosti. „Přestaň fňukat, nebo ti jednu přidám, abys měla důvod,“ byla mantra, která mě provázela dospíváním. Vyrostla ze mě schopná, samostatná žena, přesně taková, jakou chtěla mít. Jenže uvnitř jsem zůstala tou malou Lucií, která zoufale čeká, až se máma usměje a řekne: „Jsem na tebe pyšná.“
Když se narodila má dcera Ema, matka okamžitě převzala velení. Zpočátku jsem byla vděčná. Její energie a organizační schopnosti byly v mém poporodním chaosu jako maják. Jenže postupem času se její pomoc změnila v diktát.
„Nedávej jí dudlík, bude mít křivé zuby.“ „Nechovej ji pořád, rozmazlíš ji.“ „Jak to, že ještě nechodí na nočník? Ty jsi to uměla v roce.“
Každá moje snaha o jiný přístup, o vysvětlování emocí nebo nastavení hranic bez křiku, byla smetena ze stolu jedinou větou: „Prosím tě, nedělej z toho vědu. Vy jste taky přežili a podívej se na sebe.“ Ta věta byla jako zeď. Nezpochybnitelný argument, který mě měl umlčet. A fungoval. Pokaždé jsem sklapla podpatky, protože jsem se bála jejího chladného, odsuzujícího pohledu. Bála jsem se, že když se ozvu, ztratím i to málo přízně, kterou mi věnovala.
Vše vyvrcholilo minulou sobotu na rodinné oslavě. Čtyřletá Ema byla unavená, přetažená z množství lidí a dárků. Když jí upadla zmrzlina na zem, propukla v pláč. Nebyl to pláč vzdoru, byl to pláč čistého zoufalství malého dítěte, kterému došly síly.
Chtěla jsem ji vzít do náruče, uklidnit ji, odejít s ní do klidu. Ale matka byla rychlejší.
„Okamžitě přestaň ječet!“ sykla na Emu a chytila ji pevně za paži. „Děláš ostudu. Jsi velká holka. Jestli nepřestaneš, tak tě tady necháme a půjdeme domů bez tebe.“
Viděla jsem v Eminých očích ten samý děs, který jsem znala ze svého dětství. Ten strach, že láska je podmíněná. Že když nebude „hodná“, nebude milovaná. Ema se začala dusit pláčem, snažila se ho spolknout, přesně tak, jak jsem to dělávala já.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Sevřel se mi žaludek, srdce mi bušilo až v krku, ale věděla jsem, že tohle nemůžu dopustit. Nemůžu nechat svou dceru prožívat mé trauma jen proto, abych já zůstala „hodnou dcerou“.
„Pusť ji, mami,“ řekla jsem. Můj hlas se třásl, nebyl to hlas lvice, ale stačilo to. Matka se na mě otočila s nevěřícným výrazem. „Cože?“ „Říkám, pusť ji. A neříkej jí, že ji tady necháme. Je unavená, ne zlobivá.“ Vzala jsem Emu do náruče. Cítila jsem, jak se ke mně tiskne, jak hledá bezpečí. Matka stála jako solný sloup. Její tvář ztvrdla do masky uražené majestátnosti. „Tak já se tady snažím ji vychovat, když ty na to nemáš, a ty mi takhle vmeteš pomoc do tváře? Dobře. Dělej si co chceš. Ale až ti přeroste přes hlavu, nechoď za mnou.“
Odešla a práskla dveřmi. V místnosti zůstalo ticho.
Ten večer jsem probrečela. Měla bych cítit hrdost, že jsem se zastala svého dítěte, ale cítila jsem jen obrovskou vinu a strach. Strach, že jsem matku zklamala, že mě teď zavrhne. Je to absurdní paradox. Je mi pětatřicet, vedu tým lidí v práci, platím hypotéku, ale jeden konflikt s matkou mě srazí na kolena.
Dnes se na to dívám s odstupem pár dní. Matka mi nezvedá telefony, drží „bobříka mlčení“ – její oblíbený trest. Bolí to. Ale když se podívám na Emu, která za mnou dnes přišla a řekla: „Mami, ty jsi mě zachránila před babičkou,“ vím, že jsem udělala jedinou možnou věc.
Pochopila jsem, že uznání, po kterém celý život toužím, od své matky pravděpodobně nikdy nedostanu. Ona neumí dávat lásku jinak než skrze kontrolu a kritiku. Není zlá, je jen produktem své doby a své vlastní tvrdé výchovy. Ale já nejsem ona. Mým úkolem není být dokonalou dcerou, ale dostatečně dobrou matkou pro Emu.
Bude to těžká cesta. Budu se muset naučit žít s tím, že moje matka si bude myslet, že dělám chybu. Budu muset unést její nesouhlasné pohledy. Ale ten kruh citového vydírání a podmíněné lásky musel někde prasknout. A praskl právě u mě.
