Článek
Milan byl vždycky ten silný. Ten, kdo „nosí kalhoty“, jak se říkávalo. Když jsme se brali, byl stavbyvedoucím, chlapem, který postavil náš dům vlastníma rukama, zatímco já jsem začínala jako asistentka v marketingu. Milovala jsem na něm tu jistotu, ten pocit, že se o nás postará. Nikdy mi nedával najevo nadřazenost, byli jsme tým. Jenže týmy fungují nejlépe, když jsou role jasně rozdané. A ty naše se otočily tak prudce, že se Milanovi zamotala hlava.
Zatímco jeho obor začal stagnovat a on zůstal na stejné pozici i platu, já jsem rostla. Dřela jsem po nocích, vzdělávala se. Když přišel ten zlomový měsíc a na mém účtu přistála částka, která trojnásobně převyšovala tu jeho, něco se v něm zlomilo.
Nebyla to otevřená hádka. Bylo to plíživé, jedovaté shazování. „No jo, paní ředitelka dorazila,“ utrousil, když jsem přišla domů o hodinu později, vyčerpaná z porady. Když jsem chtěla zaplatit večeři v restauraci, protože on zapomněl peněženku, cukl sebou, jako bych ho uhodila. „Nech toho. Nepotřebuju milodary,“ sykl na číšníka, ať účet rozdělí. Cítila jsem se trapně, nepatřičně. Jako bych se měla omlouvat za to, že se mi daří.
Snažila jsem se být citlivá. Peníze jsem dávala na společný účet, nezdůrazňovala jsem, kdo co platí. Chtěla jsem nám dopřát lepší dovolenou, nové auto, kvalitnější jídlo. Ale každý můj návrh narazil na zeď jeho uražené ješitnosti. Milan se začal měnit. Přestal se snažit. „Proč bych se dřel?“ řekl mi jednou u televize, když jsem se ho ptala na jeho projekt. „Stejně domů nosíš balík ty. Já už jsem tu jen jako údržbář.“ Místo aby ho můj úspěch motivoval nebo aby si našel jinou oblast, kde vynikne, rezignoval. Zůstal ležet na gauči, obklopený svou ukřivděností, a trestal mě pasivitou.
Krize vyvrcholila minulý týden na oslavě narozenin mého otce. Celá rodina seděla u stolu. Táta pronesl přípitek a zmínil, jak je na mě pyšný, kam jsem to dotáhla. Milan, posilněný několika pivy, se uchechtl. Bylo to zlé, hlasité uchechtnutí, které přerušilo tátovu řeč. „No jasně,“ prohlásil a rozhlédl se po stole. „Klára je hvězda. Akorát že ta její práce… to je jenom tlachání a posílání e-mailů. Kdyby měla vzít do ruky lopatu, nepřežije hodinu. Ale dneska se holt platí za vzduch, ne za poctivou dřinu.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Viděla jsem, jak se máma dívá do talíře. Viděla jsem tátův zmatený výraz. Ale hlavně jsem viděla Milana. V jeho očích nebyl vtip. Byla tam čirá, destilovaná závist. Chtěl mě ponížit, aby sám vyrostl. Potřeboval shodit mou práci na úroveň „tlachání“, aby si obhájil svou vlastní stagnaci.
V tu chvíli mi nedošlo jen to, že mě nerespektuje. Došlo mi, že mě vidí jako nepřítele.
Cesta domů byla mrazivá. Milan usnul v autě, já řídila a slzy mi tekly po tvářích. Neplakala jsem kvůli těm slovům. Plakala jsem pro toho muže, kterým býval. Pro toho sebevědomého chlapa, který mě kdysi učil měnit kolo u auta a smál se se mnou. Ten muž zmizel. Sežrala ho jeho vlastní nejistota.
Dnes žijeme vedle sebe v podivném příměří. Milan se druhý den omluvil – prý to byl jen „blbý fór“. Ale slova, jednou vyřčená, nelze vzít zpět. Visí mezi námi. Mám úspěšnou kariéru, peníze, možnosti. Ale doma mám muže, který se cítí kastrovaný mým úspěchem.
Stojím na křižovatce. Mohu se zmenšit, ubrat plyn, začít hrát tu křehkou ženu, aby se on cítil lépe? Ne. To by byla zrada sama sebe. Ale bojím se, že pokud on nenajde způsob, jak si vybudovat sebevědomí na něčem jiném než na výši výplaty, naše manželství nepřežije. Moderní doba nám dala možnosti, ale zapomněla dát mužům návod, jak žít se ženou, která je nepotřebuje jako sponzora, ale jen jako parťáka. A to je pro některé ta nejtěžší role ze všech.
