Článek
Existují místa, kde se naše mozky rozcházejí tak diametrálně, že by mezi nimi mohl protékat oceán. Tím místem je ten žluto-modrý dům hrůzy, kde se prodává nábytek a rozpadají se manželství.
Sobota ráno. Mise byla jasná. Potřebujeme skříň PAX do chodby. Jsem muž činu. V pátek večer jsem si sedl k počítači, v konfigurátoru všechno nastavil a vygeneroval si seznam. Věděl jsem přesně, co potřebujeme: 2× korpus, 4× panty, 2× dveře. Měl jsem to napsané. Měl jsem strategii. Můj plán byl prostý: Vjet do garáží, proběhnout vstupem, ignorovat eskalátor do prvního patra (do toho pekla plného vzorových pokojíčků), vzít to zkratkou rovnou do skladu, naložit krabice, zaplatit a za 30 minut být venku.V mém světě je tohle definice úspěšného lovu. Rychle zabít mamuta a táhnout ho do jeskyně.
Přijeli jsme tam. Manželka měla jiskru v oku. „Vezmeme si tu velkou žlutou tašku, co kdybychom něco potřebovali,“ řekla u vchodu. „Nepotřebujeme nic, lásko,“ usmál jsem se sebevědomě a ukázal jí papírek. „Mám seznam. Jdeme pro skříň.“
Zamířil jsem k těm nenápadným lítačkám vedle eskalátorů, nad kterými je malá cedulka „Sklad a pokladny“. Manželka se zastavila. „Kam jdeš?“ „Do skladu. Pro tu skříň.“ „Ale… my si to neprojdeme?“ Podíval jsem se na ni nechápavě. „Proč bychom to procházeli? Vždyť víme, jak ta skříň vypadá. Je bílá a hranatá. Viděli jsme ji na internetu a máme ji doma v ložnici, jen v jiné velikosti.“
V tu chvíli se to stalo. Ta jiskra v jejím oku zhasla. „Ale já jsem se chtěla podívat,“ řekla tiše. „Chtěla jsem vidět ty nové kuchyně. A potřebujeme ubrousky. A chtěla jsem se podívat na kytky.“ „Lásko,“ zkusil jsem nasadit hlas rozumu, „je sobota. Je tam milion lidí. Jsou tam uřvané děti, páry, co se hádají o barvu gauče, a lidi, co chodí tempem ‚zombie po lobotomii‘. Proč bychom tam lezli, když můžeme být za půl hodiny doma a mít klid?“
Vzal jsem ji za ruku a jemně, ale rozhodně jsem ji vedl tou zkratkou. Myslel jsem, že mi poděkuje. Myslel jsem, že ocení, že ji netahám tím bludištěm, kde jste nuceni projít oddělením dětských hraček, i když děti nemáte, jen proto, aby vás donutili koupit plyšového žraloka.
Došli jsme do skladu. Vůně kartonu a dřevotřísky. Pro mě vůně vítězství. „Regál 14, místo 12,“ hlásil jsem a řítil se s vozíkem k cíli. Našli jsme to. Krabice tam byly. „Tak, pomoz mi to naložit,“ řekl jsem nadšeně. Manželka tam stála s prázdnou žlutou taškou a dívala se na ty hnědé kartony s odporem. „Já tu skříň nechci,“ řekla.
Ztuhnul jsem. „Cože? Vždyť jsme to měřili. Včera jsi říkala, že bez ní nemůžeme žít.“ „To není o té skříni,“ vydechla. „Ty jsi z toho udělal úkol. Úplně jsi zabil tu atmosféru. Já jsem se těšila, že si to spolu užijeme, že si dáme kafe, dortík, že se inspirujeme… a ty sem vletíš jako do stavebnin pro pytel cementu.“
„Ale my JSME pro pytel cementu! Teda pro skříň!“ rozhodil jsem rukama. „Já jsem ti chtěl ušetřit nohy! Chtěl jsem ti ušetřit čas! Chtěl jsem nás uchránit před nákupem třiceti vonných svíček, které nikdy nezapálíme!“
To byla chyba. Zmínit svíčky byla taktická chyba. „Fajn,“ řekla ledově. „Tak si tu skříň kup. A sestav si ji sám. Já jdu do auta.“ Otočila se a odešla.
Stál jsem tam uprostřed uličky 14. Kolem mě chodili lidé s vozíky plnými věcí, které nepotřebují, a vypadali… šťastně. Podíval jsem se na ty krabice. Najednou mi došlo, že tu skříň do auta sám nenaložím (ty balíky mají dva metry). A i kdyby ano, doma by mi ta skříň v chodbě připomínala tento debakl dalších deset let.
Nechal jsem tam vozík. Prázdný. Došel jsem do auta. Manželka seděla na místě spolujezdce a koukala do mobilu. „Kde máš skříň?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu. „Nemám. Bez tebe to nemá cenu,“ zkusil jsem zahrát na city (a trochu na to, že jsem to fyzicky nedal). Neodpověděla.
Cesta domů byla tichá. A teď tu sedím. V předsíni je stále prázdné místo, kde měla stát skříň. Mám ušetřené peníze (asi 8 tisíc za skříň a další 2 tisíce za ty svíčky, polštářky a kytky, co jsme nekoupili). Mám ušetřené nohy. Mám ušetřený čas. Ale moje žena se mnou mluví jen v holých větách a když jsem se zeptal, co bude k večeři, řekla: „Měli jsme mít masové kuličky. Ale někdo spěchal.“
