Článek
Nikdy jsem neviděl svého dospělého syna plakat. Až do předvčerejška. Nebyly to slzy malého kluka, který si rozbil koleno. Byl to tichý, zajíkavý pláč chlapa, kterému se právě zhroutil svět. Seděl u kuchyňského stolu, hlavu v dlaních, a ramena se mu třásla tak, že drnčela i lžička v prázdném hrnku od kávy. Když konečně zvedl hlavu, v očích neměl smutek, ale čirý hnus. Řekl mi jedinou větu, po které se vteřina natáhla do nekonečna a ticho v domě ztěžklo jako olovo. Tati, máma spí s Markem.
Marek. Ten kluk u nás prakticky vyrostl. Pamatuju si ho, když mu bylo šest a měl rovnátka. Pamatuju si ho, když mu bylo patnáct a poprvé se opil u nás na zahradě. Teď je mu jednadvacet, je to synův nejlepší kamarád a podle všeho taky milenec mé pětačtyřicetileté ženy. Chtěl jsem se zasmát. Chtěl jsem synovi říct, že je to blbý vtip, že asi špatně pochopil nějakou situaci, ale pak mi došlo, že jsem byl slepý. Všechny ty malé střípky, které jsem měsíce ignoroval, do sebe najednou zapadly s děsivou přesností.
Simona byla vždycky posedlá svým vzhledem. Fitko čtyřikrát týdně, krémy za tisíce, oblečení, které si půjčovala z šatníku mé neteře. Bral jsem to jako její boj se stárnutím, dokonce jsem jí lichotil, jak skvěle vypadá. Když k nám začali chodit synovi kamarádi na „pre-party“ před cestou do klubu, byla nadšená. Nechovala se jako matka, která udělá chlebíčky a zaleze do ložnice. Byla středem pozornosti. Nalévala jim panáky, pouštěla hudbu, smála se tak hlasitě a s takovým záklonem hlavy, že to v malé kuchyni působilo až nepatřičně. Já jsem nad tím mávnul rukou, šel jsem si číst a nechal „mladé“, ať se baví. Byl jsem za toho nudného fotra, ona byla ta úžasná, moderní máma.
Teď vidím ty večery jinak. Vidím, jak se „náhodou“ dotýkala jejich paží, když jim podávala pivo. Jak se před nimi promenádovala v legínách a sportovní podprsence, i když už dávno docvičila. Syn mi řekl detaily, které žádný otec nechce slyšet. O tom, jak Marek začal chodit k nám, i když syn nebyl doma. O tom, jak našel v Markově telefonu zprávy, které byly tak explicitní, že se mu zvedl žaludek. Moje žena, matka mých dětí, posílala jeho kamarádovi fotky, které jsem já neviděl roky. A Marek? Marek je mladý kluk plný hormonů, kterému lichotilo, že po něm jede zralá, udržovaná ženská.
Konfrontace byla horší než samotné odhalení. Čekal jsem lítost. Čekal jsem pláč, omluvy, prosby o odpuštění. Místo toho jsem dostal chladnou defenzivu a útok. Simona seděla na gauči, zapálila si cigaretu, i když doma se nekouří, a vyfoukla kouř směrem ke mně. Prý jsem nudný. Prý jsem zestárnul a ona má právo žít. Řekla mi, že s těmi kluky se cítí naživu, že ji obdivují, že pro ně je bohyně. Ani slovem nezmínila syna. Ani slovem nezmínila, jakou devastující ránu mu zasadila. Sebrala mu nejlepšího kamaráda a zničila mu obraz matky, to všechno jen pro pár chvil, kdy si připadala žádaná.
Syn se sbalil během hodiny. Nemohl se na ni ani podívat. Když odcházel, Marek mu volal. Syn ten telefon vzal a vší silou ho mrštil proti zdi. Displej se roztříštil na tisíc kousků, přesně jako jejich přátelství. Teď bydlí u babičky a odmítá vkročit do domu. Já tu zůstal. Chodím prázdným bytem, vyhýbám se ložnici a spím na gauči. Simona se tváří, že jsme všichni jen zbytečně puritánští a hysteričtí. Včera se chystala ven. Krátká sukně, výrazná rtěnka. Zeptal jsem se jí, kam jde. Jen pokrčila rameny a řekla, že se jde bavit, když my dva doma jen truchlíme. Zabouchla dveře a já vím, že naše manželství skončilo už dávno, jen mi to nikdo neřekl. Ale to, že ztratím ženu, to bych přežil. To, že jsem viděl svého syna ztratit víru v lidi, jí nikdy neodpustím.
