Článek
Všechno to začalo tím, že se moje žena vrátila z kávy s Petrou. Petra je její kamarádka z vysoké. Moje žena si povzdechla, kopla do sebe decku Rulandského a řekla: „Teda, ta Petra mě dneska zničila. Dvě hodiny mlela o tom svém novém objevu a nenechala mě říct ani slovo. Jsem úplně vyšťavená.“
Tady nastoupila moje mužská logika. Analýza situace: Žena je naštvaná na Petru. Žena si stěžuje na Petru. Závěr: Žena nemá ráda chování Petry. Můj úkol: Podpořit ženu tím, že budu souhlasit s jejím názorem a přidám validní argumenty.
Když se mě tedy zeptala: „A co si o ní vlastně myslíš ty?“, bral jsem to jako výzvu k upřímné debatě. Jako když se bavíme o tom, jestli koupit diesel nebo benzín. Odložil jsem skleničku, podíval jsem se jí do očí a spustil jsem.
„Hele, upřímně? Já ji moc nemusím,“ začal jsem diplomaticky. „Ona je strašně hlučná. Všimla sis, že neustále skáče do řeči? Je to jako kulomet. A nezlob se na mě, ale ona… no, ona není úplně nejostřejší tužka v penále. Minule se mě půl hodiny ptala, jestli je Španělsko v Evropě nebo v Africe, protože tam letí a neví, jestli potřebuje pas.“
Čekal jsem souhlasné pokývání. Čekal jsem smích. Čekal jsem: „Přesně! Vidíš to stejně jako já!“Místo toho se vzduch v obýváku ochladil asi o dvacet stupňů. Manželka přimhouřila oči. „Jak to myslíš, že není ostrá tužka?“ zeptala se ledově. „No… že je trochu hloupá, lásko. Povrchní. Řeší jen horoskopy, nehty a chlapy. S ní se nedá bavit o ničem reálném.“
A tehdy to bouchlo. „To nemyslíš vážně!“ vyjekla. „Petra je moje nejlepší kamarádka! Známe se dvacet let! Má zlaté srdce! To, že je trochu ztřeštěná, neznamená, že je hloupá! Ty jsi prostě arogantní snob, který si myslí, že když někdo nečte ekonomické noviny, tak je méněcenný!“
Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. „Ale vždyť jsi před pěti minutami říkala, že tě zničila! Že mlela pantem a nepustila tě ke slovu! Já jen souhlasím s tebou!“
A tady jsem narazil na zeď ženské logiky, kterou nikdy nepochopím. Dozvěděl jsem se, že:
- Ona může Petru kritizovat, protože ji miluje a zná ji.
- Já Petru kritizovat nesmím, protože jsem chlap a nerozumím její „komplexní duši“.
- Moje upřímnost není upřímnost, ale „necitlivost“ a „povyšování se“.
Snažil jsem se to zachránit. „Lásko, neber si to tak. Já jsem jen odpověděl na otázku. Chtěla jsi vědět, co si myslím. Kdybych ti lhal, bylo by to lepší?“ „Ano!“ vykřikla. „Měl jsi říct, že je fajn, ale že toho má asi moc! Měl jsi projevit empatii! Ne ji rozcupovat jako u maturity!“
Večer skončil předčasně. Žena odešla spát (demonstrativně práskla dveřmi) a já jsem zůstal v obýváku s nedopitou lahví vína a pocitem totálního zmatení. Přemýšlel jsem o tom. Kdyby se mě zeptal kamarád Karel: „Hele, co si myslíš o Frantovi?“, a já řekl: „Franta je debil, co neumí pít,“ Karel by řekl: „Jo, máš pravdu, je to debil,“ a dali bychom si pivo. Věc vyřešena. Žádné emoce, čistá fakta.
U žen to tak nefunguje. Otázka „Co si o ní myslíš?“ není průzkum veřejného mínění. Je to test loajality. A já jsem propadl. Teď musím Petru přetrpět na příští grilovačce, usmívat se na ni a tvářit se, že její teorie o vlivu měsíčního svitu na růst vlasů je fascinující. Protože jestli ještě jednou řeknu, že je to blbost, budu spát v garáži.
